|
|
|
|
|
|
|
|
|
Rozhovor s filmovým hercem a režisérem
Melem Gibsonem o filmu “Ježíš”
Film “Ježíš” je o víře, naději, lásce i věrnosti, o boji mezi dobrem a zlem, a přemáhající síle Kristovy lásky.
Vynikající, skvělý, a četnými Oskary korunovaný australsko – americký filmový herec a režisér Mel Gibson poskytl rozhovor o jeho filmu “Ježíš”, který před několika lety sám režíroval. Ústřední roli Ježíše Krista v tomto filmu “Ježíš” od režiséra Mela Gibsona výborně zahrál skvělý herec Jim Caviezel.
Jak jste vůbec přišel k rozhodnutí ohledem tohoto projektu?
Mel: Moje rozhodnutí natočit film “Ježíš” dozrávalo takových deset až dvanáct let. Mezitím se ze mě stal již trochu postarší chlapík, před dvanácti lety mi bylo 35.let. Na počátku jsem hledal kořeny mojí náboženské víry. Já jsem vždy věřil v Boha a v Boží existenci, já byl vychován určitým způsobem k víře. Uprostřed mého života jsem si ale všiml že potřebuji něco více co chtěl bych přežít. Toužil jsem po přesném prozkoumání Evangelia, historie a to do všech detailů. Tu začala v mojí hlavě idea vytvořit ve filmu dějiny Ježíše Krista, které budou co nejvíce blízké realitě, a kterými by jsem chtěl okouzlit diváky filmového plátna.
Ono ale existuje již i tak mnoho filmů o životě Ježíše z Nazaretu. Proč tedy ještě jeden další?
Mel: Nemyslím si, že ostatní filmy v úplné celistvosti vystihly pravdivou sílu těchto dějin. Viděl jste některý z jiných filmů? Ty filmy jsou buď historicky ne zcela nepřesné anebo jsou zfilmovány pod špatnou hudbou.
Vašimi specialitami jsou ale: akce, dobrodružství a láska. Co Vás tedy přivedlo k rozhodnutí natočit náboženský film?
Mel: Já dělám to, co jsem vždy dělal: já vyprávím dějiny v které já věřím, že jsou důležité a to tím jazykem, kterému já nejlépe rozumím, tj.filmem. Já se domnívám, že největšími příběhy jsou dějiny hrdiny. Lidé se chtějí podle něčeho vyššího nahoře orientovat a skrze hrdinství představujícího hrdiny žít, a tím pozvedat výš i svého ducha. Neexistují žádné větší dějiny hrdiny jako tyto: největší láska kterou člověk může mít je totiž obětování svého života za někoho jiného. Dějiny tohoto největšího dobrodružství všech časů jsou též největšími dějinami lásky všech dob: Bůh stal se pro nás člověkem, a pro člověčenstvo Bůh i zemřel – když toto není akční, tak co potom?
Je tento film “Ježíš” určen pouze pro křesťany?
Mel: Film “Gandhi” byl populární film aniž by byl zamýšlen být filmem pouze pro hinduisty. Rovněž i film “Ježíš” je pro každého. Pro věřící i nevěřící je Ježíš Kristus nepochybně jednou z nejdůležitějších historických osobností všech časů. Jmenujte mi Vy nějakého člověka, který měl větší vliv na běh dějin?
Přece když se tento film na to koncentruje, aby probudil k životu Evangelium, nemůžou se pak cítit být uraženi nekřesťané? Například role židovského vůdce u smrti Ježíše – když se to tak veme, nemůže to urazit?
Mel: Toto nejsou dějiny Židů proti křesťanům. Ježíš sám byl Žid, jeho matka byla Židovka a Ježíšovy dvanácti apoštolé rovněž byli Židé. Pravdaže v bibli je napsáno: “Přišel mezi své vlastní, ale oni ho nepřijali.” To nemohu skrýt. Přece to ale neznamená, že hříchy minulosti jsou horší než hříchy přítomnosti. Ježíš Kristus zaplatil cenu za naše hříchy. Boj mezi dobrem a zlem, a přemáhající síla Ježíšovy lásky je srozumitelná všem národům i kulturám. Tento film “Ježíš” je o víře, naději, lásce a věrnosti. Toto jsou věci, které svět nejvíce potřebuje moci dělat, a to obzvláště v těchto turbulentních časech. Tento film “Ježíš” má inspirovat a ne urážet.
Pokud jde o scény filmu, jak to ale vypadá s mírou násilí?
Mel: V tomto filmu neexistuje žádné násilí jen tak “samo pro sebe”. Já si ale nemyslím, že by se na tento film měli dívat děti mladší dvanácti let. Tento film je relativně “těžký”. Já si myslím, že my můžeme vidět nádherné krucifixy pověšené na zdech a přitom zapomínáme co skutečně znamenají. Myslím si, že my víme, že Ježíš byl bičován, že nesl svůj kříž, že mu byli zatlučeny skrze ruce i chodidla hřebíky. A přesto jen zřídkakdy si uvědomujeme co to znamená. Když jsem byl já malý, nebylo mi celkem jasné co to znamená. Nechápal jsem zcela jak surové to bylo. Ten úplný horor o tom, co Ježíš pro naše vysvobození vytrpěl jsem plně přesně nechápal. Nyní ovšemže chápu co Ježíš lidsky musel překonat, cítím já s Ježíšem nejen soucit, ale též že mu něco dlužím: chtěl bych Ježíši za tu nesmírnost podstoupené oběti se odvděčit.
Vynikající, skvělý, a četnými Oskary korunovaný australsko – americký filmový herec a režisér Mel Gibson poskytl rozhovor o jeho filmu “Ježíš”, který před několika lety sám režíroval. Ústřední roli Ježíše Krista v tomto filmu “Ježíš” od režiséra Mela Gibsona výborně zahrál skvělý herec Jim Caviezel.
Jak jste vůbec přišel k rozhodnutí ohledem tohoto projektu?
Mel: Moje rozhodnutí natočit film “Ježíš” dozrávalo takových deset až dvanáct let. Mezitím se ze mě stal již trochu postarší chlapík, před dvanácti lety mi bylo 35.let. Na počátku jsem hledal kořeny mojí náboženské víry. Já jsem vždy věřil v Boha a v Boží existenci, já byl vychován určitým způsobem k víře. Uprostřed mého života jsem si ale všiml že potřebuji něco více co chtěl bych přežít. Toužil jsem po přesném prozkoumání Evangelia, historie a to do všech detailů. Tu začala v mojí hlavě idea vytvořit ve filmu dějiny Ježíše Krista, které budou co nejvíce blízké realitě, a kterými by jsem chtěl okouzlit diváky filmového plátna.
Ono ale existuje již i tak mnoho filmů o životě Ježíše z Nazaretu. Proč tedy ještě jeden další?
Mel: Nemyslím si, že ostatní filmy v úplné celistvosti vystihly pravdivou sílu těchto dějin. Viděl jste některý z jiných filmů? Ty filmy jsou buď historicky ne zcela nepřesné anebo jsou zfilmovány pod špatnou hudbou.
Vašimi specialitami jsou ale: akce, dobrodružství a láska. Co Vás tedy přivedlo k rozhodnutí natočit náboženský film?
Mel: Já dělám to, co jsem vždy dělal: já vyprávím dějiny v které já věřím, že jsou důležité a to tím jazykem, kterému já nejlépe rozumím, tj.filmem. Já se domnívám, že největšími příběhy jsou dějiny hrdiny. Lidé se chtějí podle něčeho vyššího nahoře orientovat a skrze hrdinství představujícího hrdiny žít, a tím pozvedat výš i svého ducha. Neexistují žádné větší dějiny hrdiny jako tyto: největší láska kterou člověk může mít je totiž obětování svého života za někoho jiného. Dějiny tohoto největšího dobrodružství všech časů jsou též největšími dějinami lásky všech dob: Bůh stal se pro nás člověkem, a pro člověčenstvo Bůh i zemřel – když toto není akční, tak co potom?
Je tento film “Ježíš” určen pouze pro křesťany?
Mel: Film “Gandhi” byl populární film aniž by byl zamýšlen být filmem pouze pro hinduisty. Rovněž i film “Ježíš” je pro každého. Pro věřící i nevěřící je Ježíš Kristus nepochybně jednou z nejdůležitějších historických osobností všech časů. Jmenujte mi Vy nějakého člověka, který měl větší vliv na běh dějin?
Přece když se tento film na to koncentruje, aby probudil k životu Evangelium, nemůžou se pak cítit být uraženi nekřesťané? Například role židovského vůdce u smrti Ježíše – když se to tak veme, nemůže to urazit?
Mel: Toto nejsou dějiny Židů proti křesťanům. Ježíš sám byl Žid, jeho matka byla Židovka a Ježíšovy dvanácti apoštolé rovněž byli Židé. Pravdaže v bibli je napsáno: “Přišel mezi své vlastní, ale oni ho nepřijali.” To nemohu skrýt. Přece to ale neznamená, že hříchy minulosti jsou horší než hříchy přítomnosti. Ježíš Kristus zaplatil cenu za naše hříchy. Boj mezi dobrem a zlem, a přemáhající síla Ježíšovy lásky je srozumitelná všem národům i kulturám. Tento film “Ježíš” je o víře, naději, lásce a věrnosti. Toto jsou věci, které svět nejvíce potřebuje moci dělat, a to obzvláště v těchto turbulentních časech. Tento film “Ježíš” má inspirovat a ne urážet.
Pokud jde o scény filmu, jak to ale vypadá s mírou násilí?
Mel: V tomto filmu neexistuje žádné násilí jen tak “samo pro sebe”. Já si ale nemyslím, že by se na tento film měli dívat děti mladší dvanácti let. Tento film je relativně “těžký”. Já si myslím, že my můžeme vidět nádherné krucifixy pověšené na zdech a přitom zapomínáme co skutečně znamenají. Myslím si, že my víme, že Ježíš byl bičován, že nesl svůj kříž, že mu byli zatlučeny skrze ruce i chodidla hřebíky. A přesto jen zřídkakdy si uvědomujeme co to znamená. Když jsem byl já malý, nebylo mi celkem jasné co to znamená. Nechápal jsem zcela jak surové to bylo. Ten úplný horor o tom, co Ježíš pro naše vysvobození vytrpěl jsem plně přesně nechápal. Nyní ovšemže chápu co Ježíš lidsky musel překonat, cítím já s Ježíšem nejen soucit, ale též že mu něco dlužím: chtěl bych Ježíši za tu nesmírnost podstoupené oběti se odvděčit.
Hrdina akčních filmů Chuck Norris
je hluboce věřící křesťan
O hollywoodské hvězdě akčních filmů Chucku Norrisovi kolují tisíce siláckých řečí – třeba to, že nepotřebuje zbraň, protože on sám je zbraň. Ale řekli byste, že tento mistr bojových umění je také hluboce věřící křesťan, i když se leckdy říká, že víra v Boha je jen pro slabochy? Věřte, nevěřte, vyplývá to z jeho autobiografické knihy, která právě vychází v češtině.
Kniha „Jaký je doopravdy Chuck Norris - fámy a fakta“ obsahuje veselé příběhy z natáčení a spoustu humoru. Zároveň jsou v ní ale také hlubší, byť stručná zamyšlení nad životem, jehož přirozenou součástí je i víra. České vydání iniciovala Křesťanská akademie mladých s nadějí, že kniha osloví mladou generaci. Dušan Drabina k tomu dodává:
„Důvod, proč jsme vydali tuto knížku, je, že chceme popularizovat křesťanské myšlenky a Chuck Norris je věřící, je křesťan a v té knížce popisuje, co to pro něj znamená, popisuje to velmi vtipným způsobem a popisuje to tak, že si myslím, že je to pro naše prostředí vhodným, zajímavým a atraktivním způsobem podáno.“
Chuck Norris se narodil v roce 1940, má čerokíjské a irské kořeny a jak uvádí překladatel knihy Jiří Hedánek, pochází z věřící rodiny:
„Byl vychováván křesťansky. Myslím, že velkým svědectvím pro něho byla jeho vlastní maminka, která s pomocí víry dokázala překonávat velmi těžké podmínky a vychovat jeho i jeho sourozence.“
Později v životě však musel víru znovu nalézt, jak říká Jan Talafant z nakladatelství Kvartus, které knihu vydalo:
„Je tam několik kapitol, kde se věnuje tomu, že uvěřil, že když se oženil s manželkou Genou, tak na něj měla velký vliv, že se vrátil k Bohu, protože předtím v Hollywoodu na něj trochu pozapomněl.“
Víra Chucka Norrise se projevuje i konkrétními skutky. O jednom příkladu se dozvěděl Martin Jaroš, který s ním před Vánoci natáčel reklamní spoty pro jednoho z českých mobilních operátorů:
„Ono se to málo ví, Chuck sám to neříká, protože je skromný, ale jeho paní Gena mi jednou o přestávce říkala, že ze svých vlastních peněz zaplatil vzdělání sedmdesáti tisícům dětí z chudých rodin v Texasu, což ne každá hollywoodská hvězda dělá. A to je přesně Chuckův styl a taková je ta kniha – legrace kombinovaná s moudrou životní filosofií.“
Rovněž výnos z prodeje českého vydání knihy by měl být použit v norrisovském stylu, jak doufá Dušan Drabina z Křesťanské akademie mladých:
„Chtěli bychom to navázat na zavádění etické výchovy do škol. Křesťanská akademie mladých spolu s Etickým fórem České republiky založily obecně prospěšnou společnost Etická výchova a byli bychom rádi, kdyby výnosy z prodeje této knihy byly použity na nějaké takovéto bohulibé účely.“
A na závěr uveďme jednu z mnoha zásad Chucka Norrise:
„Hleď na život z hlediska věčnosti. Dodá to rovnováhu všemu, co děláš.“
Kniha „Jaký je doopravdy Chuck Norris - fámy a fakta“ obsahuje veselé příběhy z natáčení a spoustu humoru. Zároveň jsou v ní ale také hlubší, byť stručná zamyšlení nad životem, jehož přirozenou součástí je i víra. České vydání iniciovala Křesťanská akademie mladých s nadějí, že kniha osloví mladou generaci. Dušan Drabina k tomu dodává:
Chuck Norris se narodil v roce 1940, má čerokíjské a irské kořeny a jak uvádí překladatel knihy Jiří Hedánek, pochází z věřící rodiny:
Později v životě však musel víru znovu nalézt, jak říká Jan Talafant z nakladatelství Kvartus, které knihu vydalo:
Víra Chucka Norrise se projevuje i konkrétními skutky. O jednom příkladu se dozvěděl Martin Jaroš, který s ním před Vánoci natáčel reklamní spoty pro jednoho z českých mobilních operátorů:
Rovněž výnos z prodeje českého vydání knihy by měl být použit v norrisovském stylu, jak doufá Dušan Drabina z Křesťanské akademie mladých:
A na závěr uveďme jednu z mnoha zásad Chucka Norrise:
Denzel Washington: Bible je mojí jedničkou!
Denzel Washington, dvojitý nositel Oscarovy ceny, o sobě říká, že čte denně v Bibli a k tomu dodává: „Můj vztah s Bohem mě dělá skromným.“ Tím dává Washington Bohu také cosi jako Oscara.
Narodil se 28. prosince 1954 v New Yorku. Navštěvoval dvouleté herecké kursy v sanfranciském American Conservatory Theatre a po návratu do rodného města hrál v shakespearovském repertoáru.
V Hollywoodu si udělal Denzel Washington velké jméno. V historicko-válečném dramatu „Glory“ hrál postavu uprchlého otroka Trippa, která mu vynesla prvního Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší vedlejší roli. Ve filmu „Training Day“ hrál Washington v hlavní roli korupčního policistu a ta mu přinesla druhého Oscara. Stal se tak druhým afroamerickým hercem, který takového ocenění kdy dosáhl.
Washington přesvědčil už ve filmech jako „Proti každému pravidlu“, „Výjimečný stav“, „Inside Man“ nebo „Akta“. Na Oscara jsou také nominovány „Philadelphia“ a „American Gangster“.
People Magazin jej vybral mezi padesát nejkrásnějších lidí světa a Newsweek kontroval titulním článkem, ve kterém na jeho příkladu rozebírá zákonitosti vědeckého výkladu tváře, která dokáže vzbuzovat extrémní sympatie.
Washington dává Bohu Oscara
Sílu a motivaci nečerpá hollywoodská hvězda Denzel Washington ze svého bohatství a slávy, ale ze své víry v Boha. 54 - letý herec, který vyrostl v New Yorském Bronxu, říká nahlas reportéru časopisu“Readers Digest“: „Čtu každý den v Bibli.“
„Jsem positivně myslící člověk a Bible je pro mne bestsellerem číslo jedna.“ Víra je pro něho důležitější než všechna sláva světa. „Rozhodující je pro mne můj vztah k Bohu. To mě dělá skromným. Má víra mi pomáhá chápat, že to nejsou vnější okolnosti, které určují mé štěstí.“
Otec byl pastorem
To, že je Denzel Washington ve víře hluboce zakořeněn, souvisí s jeho otcem, který byl pastorem. „Můj otec byl věřící křesťan, který tvrdě pracoval a přesto zůstal vždy skromným.“ Stejným způsobem žije i hollywoodská hvězda a říká reportéru časopisu „Readers Digest“: Pokaždé se ptám sám sebe: „Co děláš s tím, co máš? Koho povzbudíš?“
Se svou ženou Paulette se angažuje i sociálně: „Druhým pomoci mi dává skvělý pocit. Víme o sobě, že jsme privilegovaní a jsme toho názoru, že bychom něco z toho měli dát zpět. Se svou ženou Paulette je Denzel Washington už 25 let ženatý.
Narodil se 28. prosince 1954 v New Yorku. Navštěvoval dvouleté herecké kursy v sanfranciském American Conservatory Theatre a po návratu do rodného města hrál v shakespearovském repertoáru.
V Hollywoodu si udělal Denzel Washington velké jméno. V historicko-válečném dramatu „Glory“ hrál postavu uprchlého otroka Trippa, která mu vynesla prvního Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší vedlejší roli. Ve filmu „Training Day“ hrál Washington v hlavní roli korupčního policistu a ta mu přinesla druhého Oscara. Stal se tak druhým afroamerickým hercem, který takového ocenění kdy dosáhl.
Washington přesvědčil už ve filmech jako „Proti každému pravidlu“, „Výjimečný stav“, „Inside Man“ nebo „Akta“. Na Oscara jsou také nominovány „Philadelphia“ a „American Gangster“.
People Magazin jej vybral mezi padesát nejkrásnějších lidí světa a Newsweek kontroval titulním článkem, ve kterém na jeho příkladu rozebírá zákonitosti vědeckého výkladu tváře, která dokáže vzbuzovat extrémní sympatie.
Washington dává Bohu Oscara
Sílu a motivaci nečerpá hollywoodská hvězda Denzel Washington ze svého bohatství a slávy, ale ze své víry v Boha. 54 - letý herec, který vyrostl v New Yorském Bronxu, říká nahlas reportéru časopisu“Readers Digest“: „Čtu každý den v Bibli.“
„Jsem positivně myslící člověk a Bible je pro mne bestsellerem číslo jedna.“ Víra je pro něho důležitější než všechna sláva světa. „Rozhodující je pro mne můj vztah k Bohu. To mě dělá skromným. Má víra mi pomáhá chápat, že to nejsou vnější okolnosti, které určují mé štěstí.“
Otec byl pastorem
To, že je Denzel Washington ve víře hluboce zakořeněn, souvisí s jeho otcem, který byl pastorem. „Můj otec byl věřící křesťan, který tvrdě pracoval a přesto zůstal vždy skromným.“ Stejným způsobem žije i hollywoodská hvězda a říká reportéru časopisu „Readers Digest“: Pokaždé se ptám sám sebe: „Co děláš s tím, co máš? Koho povzbudíš?“
Se svou ženou Paulette se angažuje i sociálně: „Druhým pomoci mi dává skvělý pocit. Víme o sobě, že jsme privilegovaní a jsme toho názoru, že bychom něco z toho měli dát zpět. Se svou ženou Paulette je Denzel Washington už 25 let ženatý.
Jane Fonda: Ježíš znamená pro mne všechno
Je známá jako herečka a aerobic-Queen osmdesátých let. Jane Fonda je dvojnásobnou nositelkou Oskarovy ceny a známá pro své politické angažmá. V době osobní krize přišla k víře. Když dnes mluví o Ježíši a o tom co modlitba způsobí svítí jí oči. V křesťanské víře našla svůj domov.
Byla jsem vychována v ateisticko-agnostické rodině. Víra nehrála v mém životě vlastně vůbec žádnou roli. Ale to se změnilo, když jsem se náhle octla v krizi. Věřím, že bolest dovede člověka zlomit. A pak existují různé způsoby, jak s tím naložit. Můžeme dělat, jako kdyby se nic nestalo. Můžeme tu hromádku střepů potlačit konzumací alkoholu, prací, nebo něčím jiným, co naši bolest zmírní a ohluší. Ale co se mi přihodilo, to nikdy nezapomenu: Byla jsem bolestí celá bez sebe a řekla nahlas – byla jsem právě sama: „Jestliže Bůh chce abych takto trpěla, pak proto musí mít nějaký důvod.“
Má vlastní slova mě samotnou v tomto okamžiku zcela překvapila a tak jsem se ptala: „Kde se berou ve mně takové myšlenky?“ A najednou jsem zcela určitě věděla, že ta správná osoba přijde do mého života a dá mi odpovědi na mé otázky. V té době jsem slyšela někoho říci: „Náhody jsou zjevení Boží.“ To se mě hluboce dotklo a vrylo do srdce.
Věřící sboru
V této fázi jsem poznala Teda Turnera a odstěhovala se kvůli němu do Georgie v Atlantě. Nikdy předtím jsem ještě nežila v oblasti, kde lidé chodí pravidelně do kostela a mají živou víru v Boha. Byla jsem doslova fascinována, protože to byli vesměs moudří lidé. Byli mezi nimi například bývalý prezident Jimmy Carter se svou chotí Rosalynn, velvyslanec Andrew Young a mnoho dalších Tedových přátel, kteří žili skutečně hlubokou vírou.
Ted a já jsme se vzali. On byl zapřísáhlým ateistou, který celá léta strávil tím, že si s nimi povídal a kladl jim otázky. V této době jsem se cítila být zvláště vedena. Byl to somatický pocit, který mně signalizoval, že něco dostanu a přitom jsem se cítila, jako kdyby mě přitahovalo světlo. Opravdu nejsem člověkem, který by se otevřel duchovním věcem. Ale najednou se dostavily zcela silné pocity.
Velká prázdnota
Současně jsem si uvědomila, že od doby, kdy jsem dospěla, byla ve mne obrovská prázdnota. Cítila jsem, že nejsem hodna být milována, připadala jsem si tak prázdná, že jsem nakonec nechtěla být sama sebou. Chtěla jsem ze sebe dostat všechno to, čím jsem dosud byla. A to co zbylo, bylo mé perfektní Já, které snad lidé mohli milovat. Ale tu druhou část nikdo nespatřil. A když takto žiješ, cítíš se osamocen. Do toho přichází úzkost a stísněnost. A aby ses jich zbavil děláš mnoho věcí. Měla jsem poruchy v přijímání potravy a hodně jsem pila. Vůbec je mnoho cest, které vedou k otupělosti.
A najednou jsem se tedy octla v Georgii a měla pocit, jako kdybych byla vedena. Byla jsem tak zvědavá na víru, kterou tito lidé praktikovali. Připadalo mi, jako kdyby má prázdnota měla být naplněna hlubokou úctou.
Duchovní hlad
Tito lidé měli to, co jsem už dlouho hledala. Byl to „duchovní hlad“. Snažila jsem se svůj duchovní hlad utišit všemi možnými prostředky. Také duchovními věcmi, tak jak to mnoho lidí dělá. Meditovala jsem, ale dnes se modlím. Nikdy mě nepřitahoval buddhismus i když jsem ho respektovala. Islám mě nepřitahoval, přestože jsem ho také respektovala. Také židovství nebylo nic pro mne. Ale Ježíš mě uchopil!
Několik let jsem si nebyla jista, co bych si měla s tímto pocitem počít. Žila jsem s mužem, kterého jsem velmi milovala, který však byl ateistou a pro něhož křesťanská víra byla „náboženstvím poražených“. A přesto jsem se cítila být přitahována k Ježíši.
Hluboká úcta
Jednou se mě někdo zeptal: „A jsi vůbec zachráněna?“ Neměla jsem nejmenší tušení,co to znamená. Zeptala jsem se jedné přítelkyně, co to pro ni znamená. A ona řekla: „Pro mne to znamená udělat rozhodující krok.“ Chtěla jsem vědět víc a tak se mnou četla v Janově evangeliu. A právě v této době jsem prožila zcela reálně Boží milost. Cítila jsem hlubokou úctu. A cítila jsem přítomnost všemohoucího Boha. Bylo to velmi silné. Nedá se to popsat a neexistují pro to žádná vhodná slova. Já jsem věděla, i když to zní komicky: Byla jsem zachráněna!
Našla jsem naplnění
Začala jsem studovat Bibli a i když jsem se s některými fundamentalistickými církvemi nedovedla shodnout a v duchu si pomyslela: „Pomoc, kam jsem se to jen dostala?“, víra v Ježíše Krista mě nikdy neopustila. Fascinují mě biblické příběhy. Ježíše je král, nemůžu se ho nabažit. Všechno to je pro mne velmi opravdové.
V Ježíši jsem našla naplnění své prázdnoty. Poznala jsem co je modlitba. Mám u sebe někoho, komu můžu děkovat a ptát se ho o radu. Prázdnota, kterou jsem tak dlouho v sobě cítila, zcela jednoduše zmizela. Můžu říct, že ve víře v Ježíše jsem našla svůj pravý domov.
Byla jsem vychována v ateisticko-agnostické rodině. Víra nehrála v mém životě vlastně vůbec žádnou roli. Ale to se změnilo, když jsem se náhle octla v krizi. Věřím, že bolest dovede člověka zlomit. A pak existují různé způsoby, jak s tím naložit. Můžeme dělat, jako kdyby se nic nestalo. Můžeme tu hromádku střepů potlačit konzumací alkoholu, prací, nebo něčím jiným, co naši bolest zmírní a ohluší. Ale co se mi přihodilo, to nikdy nezapomenu: Byla jsem bolestí celá bez sebe a řekla nahlas – byla jsem právě sama: „Jestliže Bůh chce abych takto trpěla, pak proto musí mít nějaký důvod.“
Má vlastní slova mě samotnou v tomto okamžiku zcela překvapila a tak jsem se ptala: „Kde se berou ve mně takové myšlenky?“ A najednou jsem zcela určitě věděla, že ta správná osoba přijde do mého života a dá mi odpovědi na mé otázky. V té době jsem slyšela někoho říci: „Náhody jsou zjevení Boží.“ To se mě hluboce dotklo a vrylo do srdce.
Věřící sboru
V této fázi jsem poznala Teda Turnera a odstěhovala se kvůli němu do Georgie v Atlantě. Nikdy předtím jsem ještě nežila v oblasti, kde lidé chodí pravidelně do kostela a mají živou víru v Boha. Byla jsem doslova fascinována, protože to byli vesměs moudří lidé. Byli mezi nimi například bývalý prezident Jimmy Carter se svou chotí Rosalynn, velvyslanec Andrew Young a mnoho dalších Tedových přátel, kteří žili skutečně hlubokou vírou.
Ted a já jsme se vzali. On byl zapřísáhlým ateistou, který celá léta strávil tím, že si s nimi povídal a kladl jim otázky. V této době jsem se cítila být zvláště vedena. Byl to somatický pocit, který mně signalizoval, že něco dostanu a přitom jsem se cítila, jako kdyby mě přitahovalo světlo. Opravdu nejsem člověkem, který by se otevřel duchovním věcem. Ale najednou se dostavily zcela silné pocity.
Velká prázdnota
Současně jsem si uvědomila, že od doby, kdy jsem dospěla, byla ve mne obrovská prázdnota. Cítila jsem, že nejsem hodna být milována, připadala jsem si tak prázdná, že jsem nakonec nechtěla být sama sebou. Chtěla jsem ze sebe dostat všechno to, čím jsem dosud byla. A to co zbylo, bylo mé perfektní Já, které snad lidé mohli milovat. Ale tu druhou část nikdo nespatřil. A když takto žiješ, cítíš se osamocen. Do toho přichází úzkost a stísněnost. A aby ses jich zbavil děláš mnoho věcí. Měla jsem poruchy v přijímání potravy a hodně jsem pila. Vůbec je mnoho cest, které vedou k otupělosti.
A najednou jsem se tedy octla v Georgii a měla pocit, jako kdybych byla vedena. Byla jsem tak zvědavá na víru, kterou tito lidé praktikovali. Připadalo mi, jako kdyby má prázdnota měla být naplněna hlubokou úctou.
Duchovní hlad
Tito lidé měli to, co jsem už dlouho hledala. Byl to „duchovní hlad“. Snažila jsem se svůj duchovní hlad utišit všemi možnými prostředky. Také duchovními věcmi, tak jak to mnoho lidí dělá. Meditovala jsem, ale dnes se modlím. Nikdy mě nepřitahoval buddhismus i když jsem ho respektovala. Islám mě nepřitahoval, přestože jsem ho také respektovala. Také židovství nebylo nic pro mne. Ale Ježíš mě uchopil!
Několik let jsem si nebyla jista, co bych si měla s tímto pocitem počít. Žila jsem s mužem, kterého jsem velmi milovala, který však byl ateistou a pro něhož křesťanská víra byla „náboženstvím poražených“. A přesto jsem se cítila být přitahována k Ježíši.
Hluboká úcta
Jednou se mě někdo zeptal: „A jsi vůbec zachráněna?“ Neměla jsem nejmenší tušení,co to znamená. Zeptala jsem se jedné přítelkyně, co to pro ni znamená. A ona řekla: „Pro mne to znamená udělat rozhodující krok.“ Chtěla jsem vědět víc a tak se mnou četla v Janově evangeliu. A právě v této době jsem prožila zcela reálně Boží milost. Cítila jsem hlubokou úctu. A cítila jsem přítomnost všemohoucího Boha. Bylo to velmi silné. Nedá se to popsat a neexistují pro to žádná vhodná slova. Já jsem věděla, i když to zní komicky: Byla jsem zachráněna!
Našla jsem naplnění
Začala jsem studovat Bibli a i když jsem se s některými fundamentalistickými církvemi nedovedla shodnout a v duchu si pomyslela: „Pomoc, kam jsem se to jen dostala?“, víra v Ježíše Krista mě nikdy neopustila. Fascinují mě biblické příběhy. Ježíše je král, nemůžu se ho nabažit. Všechno to je pro mne velmi opravdové.
V Ježíši jsem našla naplnění své prázdnoty. Poznala jsem co je modlitba. Mám u sebe někoho, komu můžu děkovat a ptát se ho o radu. Prázdnota, kterou jsem tak dlouho v sobě cítila, zcela jednoduše zmizela. Můžu říct, že ve víře v Ježíše jsem našla svůj pravý domov.
Crissy Moran - Opuštění pornoprůmyslu a návrat ke křesťanství
Christina Moran je anglického, irského a polynésského původu. Původně pocházela z křesťanské rodiny a její otec (který byl pastorem) jí vštěpoval, že má zůstat pannou až do manželství. Z jejího otce se stal alkoholik a s matkou se rozvedli. Crissy dle svých slov prožívala různá traumata, sexuální obtěžování, trpěla depresemi, panickými záchvaty a byla též přinucena podstoupit interrupci.
Její kariéra v oblasti pornografie začala v roce 1999 fotkami na internetu či v časopisech (např. Hustler). Poté založila vlastní webové stránky a nakonec účinkovala ve více než 30 pornofilmech.
6. října 2006 Christina na svém Myspace blogu oznámila, že se stala křesťankou a opouští pornoprůmysl. Ačkoliv se Crissy dle svých slov během svého života modlila, křesťankou se opět stala až po setkání s kamarádem svého přítele, který jí oslovil.
Nyní Christina vede svůj blog, kde propaguje křesťanství a další svoje aktivity. Zároveň se snaží odstraňovat pornografický obsah spojený se svou osobou na internetových stránkách.
V květnu 2008 Crissy začala natáčet krátký film Oversold, v kterém hraje hlavní roli. Jedná se o moderní adaptaci starozákonního příběhu proroka Ozeáše, který se na popud Boha bere za manželku nevěstku. Oversold je v podstatě stejný příběh, jen vložený do kontextu dnešní doby. V tomto případě jde o pastora, který si bere striptérku z Las Vegas.
Její kariéra v oblasti pornografie začala v roce 1999 fotkami na internetu či v časopisech (např. Hustler). Poté založila vlastní webové stránky a nakonec účinkovala ve více než 30 pornofilmech.
6. října 2006 Christina na svém Myspace blogu oznámila, že se stala křesťankou a opouští pornoprůmysl. Ačkoliv se Crissy dle svých slov během svého života modlila, křesťankou se opět stala až po setkání s kamarádem svého přítele, který jí oslovil.
Nyní Christina vede svůj blog, kde propaguje křesťanství a další svoje aktivity. Zároveň se snaží odstraňovat pornografický obsah spojený se svou osobou na internetových stránkách.
V květnu 2008 Crissy začala natáčet krátký film Oversold, v kterém hraje hlavní roli. Jedná se o moderní adaptaci starozákonního příběhu proroka Ozeáše, který se na popud Boha bere za manželku nevěstku. Oversold je v podstatě stejný příběh, jen vložený do kontextu dnešní doby. V tomto případě jde o pastora, který si bere striptérku z Las Vegas.
Radovan Lukavský - Mistr krásného slova
Radovan Lukavský je jednou z nejvýraznějších osobností našeho hereckého umění, filmový, televizní a divadelní herec. Dispozici k herectví získal po mamince, která už jako mladá hrála v ochotnickém spolku vídeňských Čechů ve Vídni, později v ochotnickém souboru v Praze. Těsně před 2. světovou válkou byl Radovan Lukavský přijat na filozofickou fakultu. Poté, co byly v roce 1939 vysoké školy nacisty uzavřeny, začal studovat na konzervatoři. Během války byl však nuceně nasazen v Německu. Po skončení války dostudoval vysokou školu a současně dokončil konzervatoř. Podílel se na založení divadla DISK. Do r. 1957 působil v Městském divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, poté se stal členem činohry Národního divadla. Jako herec proslul především dokonalým hlasovým projevem. Významná je Lukavského činnost pedagogická (konzervatoř, DAMU, FAMU). V březnu 1997 byla Radovanu Lukavskému udělena cena Thálie za celoživotní jevištní mistrovství. Ve svých pětaosmdesáti letech společně s vnučkou Klárou sepsal autobiografickou knihu nazvanou „Rozhovory s dědečkem“, která vyšla na podzim v r. 2005. Před nedávnem jsme mohli slyšet poutavý rozhovor Anny Štěpánkové s Radovanem Lukavským odvysílaný Radiem Proglas, ze kterého vyjímáme:
Pane profesore, co pro Vás v životě víra znamenala a znamená?
O Bohu jsem nikdy nepochyboval. Pro mne víra byla samozřejmá, přirozená, byla tím co dávalo mému životu řád, smysl, také radost a ujištění, že Bůh je se mnou. V takovém duchovním společenství s Bohem jsem se nikdy necítil sám a tak je tomu doposud.
Maminka pochází z Bystřice pod Hostýnem, byla pokorná, hluboce věřící žena. Měl jsem také dvě sestřičky, všechny tři nás vedla k Bohu a k modlitbě. Když mne ráno vypravovala do školy řekla: pomodli se za „dar osvícení Duchem svatým“.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale běžel jsem do školy, udýchaně se modlil za „darosvícení“ Duchem svatým a pak ještě pokračoval modlitbou „Otče náš“. Později v životě jsem byl mamince velice vděčný, že mne vedla k Bohu a naučila se modlit. Byla to právě víra v Boží pomoc, která mě v těžkých chvílích držela a několikrát pomohla.
V dětství jsme žili skromně, bydleli jsme v bytě o jedné místnosti a neustále jsme byli pospolu. Onemocněla nám nejmladší sestřička a maminka ji s úzkostí ošetřovala. Najednou říká: Radoušku, rychle si klekni a modli se, Květuška nám asi umírá. Skoro už nedýchala. Klekl jsem si k oknu a modlil se, aby nám Pán Ježíš Květušku zachránil. Ani to tak dlouho netrvalo a najednou maminka říká: „Tož, už to bude snad dobré, možná jsi ji pomohl“. Květušce povolila křeč, uvolnila se a bylo ji lépe. Víte, toto mi zůstalo v paměti!
Jistě máte ještě mnoho dalších zkušeností?
Ano, stalo se, že moje manželka čekala druhé dítě a za uchem se jí objevila bulka. Doktor z domu ji řekl: dejte to vyříznout. Šla tedy na kliniku a nádorek odoperovali. Než však přišla domů, volali mi z kliniky, abych přišel. Sdělili mi, že je to lymfatický sarkom a má možná půl roku života.
Já jsem byl jako omráčený, na něco takového jsem nebyl připravený. Manželka však už věděla o co jde, uklidňovala mě, byla nesmírně statečná. Modlili jsme se spolu, ale také kudy jsem chodil, modlil jsem se za ni. Jednou při bohoslužbách jsem se opět vroucně modlil a prosil jsem Krista Pána o zdraví své ženy. Najednou jsem si uvědomil přítomnost Krista, pocítil takové uvolnění a ubezpečení, že budu vyslyšen, že moje žena bude zdravá. Chodila dál na kontroly. Nejprve každý týden, pak za měsíc, za rok, až nám jednou lékař řekl: „Je to pro nás neuvěřitelné, ale vaše žena je už zdráva“. Byly i jiné situace, kdy mně víra v Boha pomohla přežít a pevně důvěřovat, že Boží pomoc je vždy s námi.
Je víra pro herce přínosem, pomohla vám vytvářet role? Musel jste dělat kompromisy, nebo i roli odmítnout?
Víra k herectví patří. Úkolem herce je to, co vyjádřil Shakespeare skrze postavu Hamleta. Herec a role nastavují společnosti a době zrcadlo, pravdivý pohled jejím mravům a zásadám. Svět na mravy nemá lepších kritérií, než desatero. Pravda a pravidla pro život jsou jedině v desateru, nic jiného nemáme. Herec má ukazovat na vady společnosti a také inspirovat k dobrým mezilidským vztahům.
Za komunismu tato kriteria neplatila, proto se víckrát stalo, že jsem dostal roli poplatnou režimu. Pokud role obsahovaly historické chyby, lži a byly proti mému svědomí, připravil jsem opravený text. Potom jsem požádal o tyto změny a když mi nebyly umožněny, roli jsem nepřijal. Těch odmítnutých rolí bylo víc. Později mne již znali a už věděli, co přijmu a co ne.
Jako profesor herectví jste byl určitě i vzorem pro své studenty. Jaké jste měl vzory Vy?
Setkal jsem se s velkými vzory, které jsem obdivoval, byla jich celá řada: pan Voska, Karel Höger, Štěpánek. Marvan byl pro mne hvězdou a já byl nesmírně šťastný, že jsem se s těmi herci setkal. Nikdy jsem však neměl pocit, že bych měl někoho napodobovat. Jen jsem si vždy uvědomoval jejich plnou vnitřní účast s tím, co říkají.
Co Vás motivuje k účasti na charitativních představeních, na kterých Vás v poslední době lidé tak často potkávají?
To snad není tak těžké uhodnout, když naším životním posláním je nastavit světu pravdivé zrcadlo. Nejen to. Herec odvádí umělecké dílo a každé umělecké dílo musí obsahovat tři složky: pravdu, dobro a krásu. V herectví je velmi důležitá krása. Divák má z představení odcházet obohacen estetickým a blaženým pocitem krásy.
Na každé charitativní setkání přicházím s radostí, protože jsem ve společenství s druhými. Velice mě těší, že zde můžu dávat to, co bylo dáno mně a hlavně jsem rád, že je mi umožněno plnit mé životní poslání.
Pane profesore, velice děkuji za rozhovor a na závěr, co byste popřál lidem v naší zemi?
Přeji Vám všem, aby se i Vám dařilo žít své životní poslání, a aby Vás při tom provázel dar „osvícení Duchem svatým“.
Pane profesore, co pro Vás v životě víra znamenala a znamená?
O Bohu jsem nikdy nepochyboval. Pro mne víra byla samozřejmá, přirozená, byla tím co dávalo mému životu řád, smysl, také radost a ujištění, že Bůh je se mnou. V takovém duchovním společenství s Bohem jsem se nikdy necítil sám a tak je tomu doposud.
Maminka pochází z Bystřice pod Hostýnem, byla pokorná, hluboce věřící žena. Měl jsem také dvě sestřičky, všechny tři nás vedla k Bohu a k modlitbě. Když mne ráno vypravovala do školy řekla: pomodli se za „dar osvícení Duchem svatým“.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale běžel jsem do školy, udýchaně se modlil za „darosvícení“ Duchem svatým a pak ještě pokračoval modlitbou „Otče náš“. Později v životě jsem byl mamince velice vděčný, že mne vedla k Bohu a naučila se modlit. Byla to právě víra v Boží pomoc, která mě v těžkých chvílích držela a několikrát pomohla.
V dětství jsme žili skromně, bydleli jsme v bytě o jedné místnosti a neustále jsme byli pospolu. Onemocněla nám nejmladší sestřička a maminka ji s úzkostí ošetřovala. Najednou říká: Radoušku, rychle si klekni a modli se, Květuška nám asi umírá. Skoro už nedýchala. Klekl jsem si k oknu a modlil se, aby nám Pán Ježíš Květušku zachránil. Ani to tak dlouho netrvalo a najednou maminka říká: „Tož, už to bude snad dobré, možná jsi ji pomohl“. Květušce povolila křeč, uvolnila se a bylo ji lépe. Víte, toto mi zůstalo v paměti!
Jistě máte ještě mnoho dalších zkušeností?
Ano, stalo se, že moje manželka čekala druhé dítě a za uchem se jí objevila bulka. Doktor z domu ji řekl: dejte to vyříznout. Šla tedy na kliniku a nádorek odoperovali. Než však přišla domů, volali mi z kliniky, abych přišel. Sdělili mi, že je to lymfatický sarkom a má možná půl roku života.
Já jsem byl jako omráčený, na něco takového jsem nebyl připravený. Manželka však už věděla o co jde, uklidňovala mě, byla nesmírně statečná. Modlili jsme se spolu, ale také kudy jsem chodil, modlil jsem se za ni. Jednou při bohoslužbách jsem se opět vroucně modlil a prosil jsem Krista Pána o zdraví své ženy. Najednou jsem si uvědomil přítomnost Krista, pocítil takové uvolnění a ubezpečení, že budu vyslyšen, že moje žena bude zdravá. Chodila dál na kontroly. Nejprve každý týden, pak za měsíc, za rok, až nám jednou lékař řekl: „Je to pro nás neuvěřitelné, ale vaše žena je už zdráva“. Byly i jiné situace, kdy mně víra v Boha pomohla přežít a pevně důvěřovat, že Boží pomoc je vždy s námi.
Je víra pro herce přínosem, pomohla vám vytvářet role? Musel jste dělat kompromisy, nebo i roli odmítnout?
Víra k herectví patří. Úkolem herce je to, co vyjádřil Shakespeare skrze postavu Hamleta. Herec a role nastavují společnosti a době zrcadlo, pravdivý pohled jejím mravům a zásadám. Svět na mravy nemá lepších kritérií, než desatero. Pravda a pravidla pro život jsou jedině v desateru, nic jiného nemáme. Herec má ukazovat na vady společnosti a také inspirovat k dobrým mezilidským vztahům.
Za komunismu tato kriteria neplatila, proto se víckrát stalo, že jsem dostal roli poplatnou režimu. Pokud role obsahovaly historické chyby, lži a byly proti mému svědomí, připravil jsem opravený text. Potom jsem požádal o tyto změny a když mi nebyly umožněny, roli jsem nepřijal. Těch odmítnutých rolí bylo víc. Později mne již znali a už věděli, co přijmu a co ne.
Jako profesor herectví jste byl určitě i vzorem pro své studenty. Jaké jste měl vzory Vy?
Setkal jsem se s velkými vzory, které jsem obdivoval, byla jich celá řada: pan Voska, Karel Höger, Štěpánek. Marvan byl pro mne hvězdou a já byl nesmírně šťastný, že jsem se s těmi herci setkal. Nikdy jsem však neměl pocit, že bych měl někoho napodobovat. Jen jsem si vždy uvědomoval jejich plnou vnitřní účast s tím, co říkají.
Co Vás motivuje k účasti na charitativních představeních, na kterých Vás v poslední době lidé tak často potkávají?
To snad není tak těžké uhodnout, když naším životním posláním je nastavit světu pravdivé zrcadlo. Nejen to. Herec odvádí umělecké dílo a každé umělecké dílo musí obsahovat tři složky: pravdu, dobro a krásu. V herectví je velmi důležitá krása. Divák má z představení odcházet obohacen estetickým a blaženým pocitem krásy.
Na každé charitativní setkání přicházím s radostí, protože jsem ve společenství s druhými. Velice mě těší, že zde můžu dávat to, co bylo dáno mně a hlavně jsem rád, že je mi umožněno plnit mé životní poslání.
Pane profesore, velice děkuji za rozhovor a na závěr, co byste popřál lidem v naší zemi?
Přeji Vám všem, aby se i Vám dařilo žít své životní poslání, a aby Vás při tom provázel dar „osvícení Duchem svatým“.
Jaroslava Kretschmerová nestárne:
Bůh je můj plastický chirurg
Herečka Jaroslava Kretschmerová (56) poprvé promluvila o tom, jak je možné, že se za třicet let od natáčení komedie Slunce, seno, jahody téměř nezměnila. Plastický chirurg za tím rozhodně není. "Posledních dvacet let upřímně věřím v Boha, což ze mě možná vyzařuje," domnívá se herečka. Jen na víru ale nespoléhá. "Přiznávám se, že vkládám korunky do dobré kosmetiky. Občas si dám mastnější pleťovou masku nebo olejový zábal," doporučuje.
Bohatou hřívu blond vlasů už roky krotí kulmou. "Mám pořád stejnou. Holky v divadle se diví, že jsem si už vlasy nezničila. Ale je to fuška. Když chci být pěkná na představení, dá mi účes hodinu práce," směje se svým typickým ječivým smíchem. Figuru si udržuje divadlem. "Vždycky při zkouškách jdou tak dvě kila dolů. Člověk se hned cítí lépe. Jirka Lábus mi pořád říká, že jsem v rozpuku," směje se.
Děvče v rozpuku dokonce hraje i na divadelních prknech. "V Prodané nevěstě v Ypsilonce budu hrát Mařenku snad do šedesáti. Tedy jestli se toho ve zdraví dožiju," míní herečka. "Čím jsem starší, tím mladší role mi dávají. Teď v představení Zločin v Posázavském Pacifiku hraji hned čtyři postavy. Jsem maminka, dcera, skautka a slavná zpěvačka ," vypočítala. "Prostě se režisérům hodím jako svěží diva i jako babička," domnívá se.
Kretschmerová žije už roky sama. Díky víře, kterou v sobě před dvaceti lety objevila, si nestýská. "Maminka i tatínek jsou mrtví. Vím, že se setkáme v nebi," míní naprosto vážně herečka. "Víra je to nejlepší, co může člověka podržet. Ale jak říkám, víra, ne náboženství," doplnila.
Bohatou hřívu blond vlasů už roky krotí kulmou. "Mám pořád stejnou. Holky v divadle se diví, že jsem si už vlasy nezničila. Ale je to fuška. Když chci být pěkná na představení, dá mi účes hodinu práce," směje se svým typickým ječivým smíchem. Figuru si udržuje divadlem. "Vždycky při zkouškách jdou tak dvě kila dolů. Člověk se hned cítí lépe. Jirka Lábus mi pořád říká, že jsem v rozpuku," směje se.
Děvče v rozpuku dokonce hraje i na divadelních prknech. "V Prodané nevěstě v Ypsilonce budu hrát Mařenku snad do šedesáti. Tedy jestli se toho ve zdraví dožiju," míní herečka. "Čím jsem starší, tím mladší role mi dávají. Teď v představení Zločin v Posázavském Pacifiku hraji hned čtyři postavy. Jsem maminka, dcera, skautka a slavná zpěvačka ," vypočítala. "Prostě se režisérům hodím jako svěží diva i jako babička," domnívá se.
Kretschmerová žije už roky sama. Díky víře, kterou v sobě před dvaceti lety objevila, si nestýská. "Maminka i tatínek jsou mrtví. Vím, že se setkáme v nebi," míní naprosto vážně herečka. "Víra je to nejlepší, co může člověka podržet. Ale jak říkám, víra, ne náboženství," doplnila.
Eva Veškrnová
Studentka brněnské konzervatoře si zrovna s mladší sestrou Dagmar užívala koupání v přehradě, když se na břehu objevila jejich udýchaná maminka.
„Evičko, rychle, tady jsou noty a pojď, za chvíli máš konkurz ve Státním divadle, já jsem tě tam přihlásila,“ volala. Eva Veškrnová, sestra známé herečky a manželky bývalého českého prezidenta Dagmar Havlové, tehdy bez váhání sedla na kolo a vyrazila do brněnského Národního divadla. Její talent a vizáž ohromily komisi zpěvohry natolik, že jí dala přednost před pětašedesáti zbývajícími uchazečkami.
Na divadelních prknech pak ztvárnila na stovku rolí, většinou titulních. Strmě stoupající dráhu muzikálové hvězdy ale zastavila nemoc. V roce 1988 ji s konečnou platností přinutila opustit divadlo. „Není tak důležité, jaký osud člověk má, ale jak se s ním dokáže vypořádat,“ říká Eva Veškrnová v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy Brněnského deníku Rovnost.
Veškrnová si dodnes dokáže vybavit mlhavou vzpomínku na období, kdy ji matka teprve čekala. „Bylo to, jako když plave ryba ve vodě. Dobře si také pamatuju, jak sladce chutnalo matčino mléko,“ říká. Na svět přišla v Brně, na Obilním trhu.
A záhy se ukázalo, že do vínku dostala neobyčejné nadání. Podědila je po svých rodičích. „Moje maminka byla sekretářka ředitele dopravního podniku. Mluvila výborně německy a bravurně ovládala těsnopis. Navíc krásně zpívala,“ vypráví Veškrnová. Její otec pracoval jako jemný mechanik. „Svůj první klavír si vyrobil, když byl kluk. Byl to nadaný hráč a skladatel, ale také konferenciér a autor skvělých humoristických skečů,“ říká Veškrnová. Její rodiče ji tak uvedli do světa zábavy. „Několikrát týdně oba vyjížděli s profesionálními soubory na takzvané estrády,“ dodává.
Umělecké prostředí holčičce učarovalo. Na jeviště se poprvé postavila už ve čtyřech letech. Zaskočila tehdy za svou těhotnou matku a publikum husovické sokolovny ji odměnilo velkým potleskem. Že se jednou stane opravdovou pěveckou hvězdou, ji však nenapadlo.
„Chtěla jsem být lékařkou. Přesněji paní doktorkou, která netrápí děti,“ směje se Veškrnová. Od útlého dětství ji totiž pronásledovaly zdravotní problémy. „Měla jsem snad všechny myslitelné dětské nemoci,“ popisuje Veškrnová. V pěti letech onemocněla zánětem srdečního svalu. Následky trpí dodnes. O dva roky později lékaři konstatovali, že jí musejí odebrat jednu ledvinu. „Až když jsem jako dospělá čelila vážným zdravotním potížím, ukázalo se, že mi tehdy v nemocnici omylem odoperovali tu nesprávnou. Celá léta jsem žila, tančila a zpívala s jedinou, nemocnou ledvinou a neměla jsem o tom potuchy,“ popisuje Veškrnová.
Na dětství v brněnských Židenicích ale vzpomíná s láskou. „Byly jsme správné holky,“ říká o sobě a své sestře. O pět let mladší Dagmar prý křehkou Evu často bránila před hněvem rodičů. „Jednou mne tatínek honil po sídlišti, když si usmyslel přijít na kloub tajemství rozmanitosti číslic v mé žákovské knížce,“ vzpomíná Veškrnová ve své knize Jeviště života. Atletická Dagmar prý tehdy otce předběhla, aby sestru ochránila. „Zadrž! Eva má jen jednu ledvinu,“ vyslovila bývalá první dáma Česka tehdy legendární větu.
Jasná volba
Volba studijního oboru byla pro Veškrnovou po základní škole jasná. „Kvůli častým nemocem jsem zameškala spoustu hodin. A navíc mě vůbec nebavila matematika,“ říká Veškrnová. Když zjistila, že přijímací zkoušky na konzervatoř nevyžadují znalosti počítání, bylo rozhodnuto. Začala studovat klasický zpěv. „Bylo to náročné. Na konzervatoři jsme měli asi třicet předmětů, včetně akrobacie a gymnastiky,“ vzpomíná. Talentovaná a pilná studentka v nich nejen excelovala, stihla také příležitostné vystupování v televizi a v rozhlase.
„Moje profesionální kariéra začala hned po konzervatoři, na onom osudném konkurzu. Režisér Stanislav Fišer mě tehdy vlastně objevil,“ vysvětluje. Následovalo třiadvacetileté angažmá v brněnském Národním divadle. „Moje první velké role režíroval Oldřich Nový. Hráli jsme spolu třeba v Kožíkově Komediantovi. Nikdy nezapomenu, jak Novému na jednom z představení vypadly zuby. Zvládl to samozřejmě s noblesou,“ směje se.
Mezi kolegy, na které Veškrnová pořád vzpomíná, patří také Milan Horský nebo Laďka Kozderková. „Několikrát mě do angažmá lákala pražská divadla, včetně karlínského. To mě pozvalo ještě po Laďčině smrti,“ vzpomíná se smutkem v hlase Veškrnová. O první dámu brněnské zpěvohry tehdy stála i divadla v zahraničí. Dostala od ní ale pokaždé košem. „Oslovilo mě vídeňské Theater an der Wien, jedna nabídka mě dokonce zvala za oceán. Jenže já jsem nikdy neměla ctižádost dobývat Evropu. Nabídky z Prahy jsem odmítla celkem sedmkrát. Jsem totiž lokální patriot, k Brnu mám fantastický vztah,“ přiznává.
Švagr prezident
Vábení divadelních prken sice nakonec neodolala ani jedna ze sester, jejich životní stezky se ale v mnohém liší. „I dnes nás pojí citová vazba. Čím jsme starší, tím je náš vztah kvalitnější,“ tvrdí Eva Veškrnová. Svého švagra a někdejšího prezidenta Václava Havla si oblíbila. „Venoušek je velmi klidný, nekonfliktní člověk. A taky chodící kronika – ráda si s ním povídám a poslouchám jej,“ říká Veškrnová.
Přestože se jí ozvaly zdravotní problémy, dávala divadlu do poslední chvíle všechno. „Tenkrát se nepoužívaly mikrofony, jako dnes. Zpěvák musel přezpívat šedesát nástrojů v orchestřišti,“ přibližuje nároky povolání. „Hrála jsem v té době samé hlavní role, ale nemívala jsem pro ně alternaci. Nemohla jsem si dovolit žádný výpadek. Pro představení jsem byla prostě nezbytná,“ vypráví Veškrnová.
Maraton představení i osobní život zvládala díky litrům kávy, nedospané noci doháněla v tramvaji cestou do práce. Že by si hektické tempo mohlo vybrat svou daň, si nepřipouštěla. Koncem osmdesátých let se však její zdravotní stav zhoršil natolik, že musela ukončit divadelní kariéru. „Několikrát jsem byla v klinické smrti, lékaři mi dávali jen pár měsíců života. Těsně před revolucí mi přiznali plný invalidní důchod,“ popisuje složité etapy života.
Nejen zdravotní problémy však poznamenaly život Veškrnové. „Podepsaly se na mně také rozvody,“ dodává. Divadlo, kterému obětovala všechen volný čas, ovlivnilo její osobní život. Poprvé se vdala za dirigenta Arnošta Moulíka. Ve druhém manželství se vrátila ke své dětské lásce, výtvarníku Zdeňku Poduškovi. O obou bývalých partnerech hovoří s úctou. „Jsem sebekritická a uvědomuji si chyby,“ říká.
Byl to právě jeden z bývalých manželů, který Evu Veškrnovou seznámil s jejím současným mužem, dietologem Bohumilem Kempnym. „Pamatuji si, jak mě ohromily jeho znalosti o alternativní medicíně. Byl zkrátka chytrý,“ usmívá se. Setkání se jí stalo šťastným osudem. I díky němu se dokázala porvat se svou nemocí a začala novou kapitolu svého života.
Se stejným nasazením, s jakým se věnovala operetě a muzikálu, se pak pustila do propagace zdravého životního stylu. Se smíchem o sobě říká, že je osmadevadesáti procentní vegetariánka. „Na?před jsem maso přestala jíst z donucení. Měla jsem smrt na jazyku. Nakonec jsem si ale odvykla natolik, že mi už nechutná. Zvířata nepojídám, takže na svatbách a podobných hostinách si moc neužiju,“ tvrdí
Dvě knihy
O divadle a zdraví napsala dvě knihy a s manželem v Brně založili poradnu zdravého životního stylu. „Kdo nás potřebuje, ten si nás tam najde,“ usmívá se. Svou neutuchající energií teď povzbuzuje pacienty, kteří bojují s nemocí podobně, jako se s ní naučila bojovat sama. Oklikou se tak vrátila ke svému dětskému snu léčit lidi. „Mezi lékaři, zejména ženami, mám hodně přátel. Tvrdím ale, že lékař musí léčit, uzdravit ale může jenom Bůh,“ říká vážně.
Touha pomáhat ji příležitostně přivede i na jeviště. „Několikrát jsem manželovy přednášky doprovodila koncertem. V televizi jsme léta měli zábavný a naučný pořad, pro veřejnost pořádáme také besedy o zdraví. Pravidelně ale nekoncertuji, i když pacienti si to často žádají. Mé zdraví není ideální. Se sestrou se teď navíc střídáme v péči o maminku a to je časově náročné,“ vysvětluje.
Do divadla už nechodí ani jako divačka. „Strašně mě mrzí, i za mé kolegy, že v Brně zrušili operetu. Měla tu skvělou tradici, stejně jako muzikály. V lásce jsem měla nejen ty slavné, ze zahraničí. Skvělé muzikály u nás psali třeba Lubomír Veteška nebo František Zacharník. To byly hvězdy formátu Karla Svobody,“ vzpomíná.
Svět hudby ji stále přitahuje. Každou sobotu večer mohou posluchači na vlnách Českého rozhlasu Brno naladit pořad Kankán, který vytváří a moderuje. „Připomínám v něm nejslavnější operetní melodie. Někdy v něm také zpívám,“ usmívá se.
Jejím velkým koníčkem je také psaní textů ke starým křesťanským tradicionálům. „Některé z textů se objevily i na mém posledním cédéčku s názvem Ježíši, králi. Říkám, že jsou to písničky pro duši. Píšu je z pocitu trvalé vděčnosti,“ poznamenává.
Modlitba, zdroj síly
Díky tvrdým životním zkušenostem v lecčems přehodnotila svůj žebříček hodnot. „Svět je hrozně těžký. V tomto dramatu věků jsem se ale naučila očekávat jen to nejlepší. Nikdy nemám přesný plán, jasný je jenom cíl. Tím je pro mě království Boží,“ říká dnes. Ve víře nachází rovnováhu a životní nadhled. „Druhý dech vždycky naberu modlitbou. Doslova. Je to, jako bych se nadechla kyslíku, jako bych si dobila baterky. Modlitba je můj zdroj síly,“ říká a na chvíli se odmlčí. „Naučila jsem se od manžela jednu věc. Máš už předem odpuštěno, říká mi vždycky. Pochopila jsem, že bez odpouštění člověk nemůže žít. Nemůže dojít harmonie a klidu,“ přibližuje své životní krédo.
Druhý článek
Eva Veškrnová: Já už vím
„Brzy se stala divadelní hvězdou známou v celé naší zemi. V Národním divadle v Brně vytvořila více než stovku pěveckých i hereckých rolí, vystupovala v mnoha televizních pořadech různých žánrů. Byla ideální představitelka rolí světových muzikálů, všestranně pěvecky, herecky a pohybově nadaná. Suverénně ovládala jeviště i hlediště nejen svou profesionalitou, ale něčím navíc: kouzlem osobnosti a temperamentem, který jí byl jednou provždy darován.“
Takto se psalo v recenzích o zpěvačce, herečce, paní Evě Veškrnové. Byla miláčkem publika a její osobnost zanechala nesmazatelnou stopu ve vývoji českého muzikálového divadla. V současnosti ji mnozí znají jako autorku knih o zdravé výživě a propagátorku zdravého životního stylu. A jak se sama dnes dívá na svůj život?
„Jsi láska mých snů –
láska mých dnů.
Já už vím, jak jde čas,
na ramenou že mě nosíš,
ve Tvých stopách smím jít zas.
Zůstaň dál…“
(z nového alba písní)
Miláček publika
„Brzy se stala divadelní hvězdou známou v celé naší zemi. Ve Národním divadle v Brně vytvořila více než stovku pěveckých i hereckých rolí, vystupovala v mnoha televizních pořadech různých žánrů. Byla ideální představitelka rolí světových muzikálů, všestranně pěvecky, herecky a pohybově nadaná. Suverénně ovládala jeviště i hlediště nejen svou profesionalitou, ale něčím navíc: kouzlem osobnosti a temperamentem, který jí byl jednou provždy darován.“ Takto se psalo v recenzích o zpěvačce, herečce, paní Evě Veškrnové. Byla miláčkem publika a její osobnost zanechala nesmazatelnou stopu ve vývoji českého muzikálového divadla. V současnosti ji mnozí znají jako autorku knih o zdravé výživě a propagátorku zdravého životního stylu. A jak se sama dnes dívá na svůj život?
Správné holky
Mám o pět let mladší sestru Dášu a myslím si, že jsme byly správné holky. Naši rodiče se věnovali vedle své profese i umělecké činnosti a jak se říká, ani my s Dášou jsme nepadly daleko od rodinného stromu. Moje dětství nebylo jednoduché – v pěti letech jsem půl roku marodila se srdečním svalem, v 7 letech mi tehdejší „odborníci“ odebrali omylem zdravou ledvinu… Navzdory mé mono ledvině, jež nestojí do dneška za moc, jsem již ve 12 letech veřejně zpívala s rozhlasovým orchestrem, později i v televizních ka- baretech. Po konzervatoři jsem zakotvila v Národním divadle v Brně.
Prožila jsem stovky životů svých muzikálových hrdinek – většinou v hlavních rolích, avšak můj soukromý život mi stále proplouval mezi prsty.
Touha po poznání
Už od mládí jsem v sobě nosila touhu poznat smysl nejen svého života, ale i důvod, proč je okolo nás tolik zla i nemocí, které mne od narození pravidelně sužovaly, proč se špatným lidem daří dobře, proč se lidi nemají stále stejně rádi, proč jsou křivdy, války, katastrofy, smrt…
Hledání odpovědí na tyto otázky jsem neodložila úplně stranou, byla jsem však příliš zapřažena do divadelního vozu. Čas od času jsem si jen „odskočila“ na některou z dalších nepříjemných operací. V roce 1987 řekla náhle moje ledvina: dost! Lékaři mi dávali jen malou naději. Na pokraji života a smrti – prožila jsem i klinickou smrt – moje vnitřní hledání vrcholilo. V tomto čase, na lůžku bolesti a beznaděje, kdy jsem musela ze zdravotních důvodů úplně opustit svoji kariéru, jsem začala číst Knihu knih – Bibli. Objevila jsem, že v ní dal Bůh, náš Stvořitel, napsat vše důležité pro člověka, asi jako když píšete dlouhý upřímný dopis milované osobě. Pomaloučku, krůček za krůčkem jsem zjišťovala, že různá náboženství sice hledají Boha, ale jediný Bůh Bible – Stvořitel a Pán vesmíru, hledá člověka! Z Božího Slova jsem se také dověděla, že kdo prosí, ten dostane, kdo hledá, ten najde a kdo tluče, bude mu otevřeno.
Dotek lásky
Ale uslyší mne Bůh? V tu chvíli padl můj zrak na text Bible: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zaha- lily jeho tvář před vámi, proto neslyší“ (Izajáš 59, 1-2). Poznala jsem, že tato slova se týkají i mne, a že to byly moje hříchy, které mne oddělily od Boha.
V této chvíli jsem prosila Boha o odpuštění, vyznala své hříchy a odevzdala mu celý svůj život. Prožila jsem úžasné očištění a odpuštění, skrze krev Ježíše Krista, Božího Syna, která byla vylita za každého z nás na golgotském kříži.
Nový život
Co teď prožívám? Radost a nádherný pocit vděčnosti! Je úžasné vědět, že jsem se stala Božím dítětem, a že se mohu každý den spolehnout na svého Zachránce – Ježíše. Vím, že mne Bůh zázračně zachoval. Dává mi neustále tolik zdraví, abych mohla být užitečná lidem kolem sebe.
Společně se svým manželem – dietologem Bohumilem Kempným vedeme poradnu zdravého životního stylu NEW START. Pomáháme všem, kteří se na nás obrátí, konzultacemi i formou dopisů. V rámci programu přednášek o zdraví, nazvaném stejně, jako moje kniha „Jeviště života“, účinkuji dál i jako zpěvačka. Zpívám všechny žánry, ale nejraději legendární křesťanské písně. Na svém novém albu „Ježíši, Králi“ jsem se podílela i jako textařka. Mým přáním je, aby mysl i srdce lidí našeho národa se obracely k Bohu, zdroji nekonečné lásky a moudrosti, milosrdného odpuštění i trpělivosti.
Pro člověka dnešní doby není nic neobvyklého, když používá internet, nebo volá z pouště mobilem. Stejně tak je možné navázat okamžité spojení s Bohem modlitbou. Vyzkoušejte to, přátelé!
„Evičko, rychle, tady jsou noty a pojď, za chvíli máš konkurz ve Státním divadle, já jsem tě tam přihlásila,“ volala. Eva Veškrnová, sestra známé herečky a manželky bývalého českého prezidenta Dagmar Havlové, tehdy bez váhání sedla na kolo a vyrazila do brněnského Národního divadla. Její talent a vizáž ohromily komisi zpěvohry natolik, že jí dala přednost před pětašedesáti zbývajícími uchazečkami.
Na divadelních prknech pak ztvárnila na stovku rolí, většinou titulních. Strmě stoupající dráhu muzikálové hvězdy ale zastavila nemoc. V roce 1988 ji s konečnou platností přinutila opustit divadlo. „Není tak důležité, jaký osud člověk má, ale jak se s ním dokáže vypořádat,“ říká Eva Veškrnová v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy Brněnského deníku Rovnost.
Veškrnová si dodnes dokáže vybavit mlhavou vzpomínku na období, kdy ji matka teprve čekala. „Bylo to, jako když plave ryba ve vodě. Dobře si také pamatuju, jak sladce chutnalo matčino mléko,“ říká. Na svět přišla v Brně, na Obilním trhu.
A záhy se ukázalo, že do vínku dostala neobyčejné nadání. Podědila je po svých rodičích. „Moje maminka byla sekretářka ředitele dopravního podniku. Mluvila výborně německy a bravurně ovládala těsnopis. Navíc krásně zpívala,“ vypráví Veškrnová. Její otec pracoval jako jemný mechanik. „Svůj první klavír si vyrobil, když byl kluk. Byl to nadaný hráč a skladatel, ale také konferenciér a autor skvělých humoristických skečů,“ říká Veškrnová. Její rodiče ji tak uvedli do světa zábavy. „Několikrát týdně oba vyjížděli s profesionálními soubory na takzvané estrády,“ dodává.
Umělecké prostředí holčičce učarovalo. Na jeviště se poprvé postavila už ve čtyřech letech. Zaskočila tehdy za svou těhotnou matku a publikum husovické sokolovny ji odměnilo velkým potleskem. Že se jednou stane opravdovou pěveckou hvězdou, ji však nenapadlo.
„Chtěla jsem být lékařkou. Přesněji paní doktorkou, která netrápí děti,“ směje se Veškrnová. Od útlého dětství ji totiž pronásledovaly zdravotní problémy. „Měla jsem snad všechny myslitelné dětské nemoci,“ popisuje Veškrnová. V pěti letech onemocněla zánětem srdečního svalu. Následky trpí dodnes. O dva roky později lékaři konstatovali, že jí musejí odebrat jednu ledvinu. „Až když jsem jako dospělá čelila vážným zdravotním potížím, ukázalo se, že mi tehdy v nemocnici omylem odoperovali tu nesprávnou. Celá léta jsem žila, tančila a zpívala s jedinou, nemocnou ledvinou a neměla jsem o tom potuchy,“ popisuje Veškrnová.
Na dětství v brněnských Židenicích ale vzpomíná s láskou. „Byly jsme správné holky,“ říká o sobě a své sestře. O pět let mladší Dagmar prý křehkou Evu často bránila před hněvem rodičů. „Jednou mne tatínek honil po sídlišti, když si usmyslel přijít na kloub tajemství rozmanitosti číslic v mé žákovské knížce,“ vzpomíná Veškrnová ve své knize Jeviště života. Atletická Dagmar prý tehdy otce předběhla, aby sestru ochránila. „Zadrž! Eva má jen jednu ledvinu,“ vyslovila bývalá první dáma Česka tehdy legendární větu.
Jasná volba
Volba studijního oboru byla pro Veškrnovou po základní škole jasná. „Kvůli častým nemocem jsem zameškala spoustu hodin. A navíc mě vůbec nebavila matematika,“ říká Veškrnová. Když zjistila, že přijímací zkoušky na konzervatoř nevyžadují znalosti počítání, bylo rozhodnuto. Začala studovat klasický zpěv. „Bylo to náročné. Na konzervatoři jsme měli asi třicet předmětů, včetně akrobacie a gymnastiky,“ vzpomíná. Talentovaná a pilná studentka v nich nejen excelovala, stihla také příležitostné vystupování v televizi a v rozhlase.
„Moje profesionální kariéra začala hned po konzervatoři, na onom osudném konkurzu. Režisér Stanislav Fišer mě tehdy vlastně objevil,“ vysvětluje. Následovalo třiadvacetileté angažmá v brněnském Národním divadle. „Moje první velké role režíroval Oldřich Nový. Hráli jsme spolu třeba v Kožíkově Komediantovi. Nikdy nezapomenu, jak Novému na jednom z představení vypadly zuby. Zvládl to samozřejmě s noblesou,“ směje se.
Mezi kolegy, na které Veškrnová pořád vzpomíná, patří také Milan Horský nebo Laďka Kozderková. „Několikrát mě do angažmá lákala pražská divadla, včetně karlínského. To mě pozvalo ještě po Laďčině smrti,“ vzpomíná se smutkem v hlase Veškrnová. O první dámu brněnské zpěvohry tehdy stála i divadla v zahraničí. Dostala od ní ale pokaždé košem. „Oslovilo mě vídeňské Theater an der Wien, jedna nabídka mě dokonce zvala za oceán. Jenže já jsem nikdy neměla ctižádost dobývat Evropu. Nabídky z Prahy jsem odmítla celkem sedmkrát. Jsem totiž lokální patriot, k Brnu mám fantastický vztah,“ přiznává.
Švagr prezident
Vábení divadelních prken sice nakonec neodolala ani jedna ze sester, jejich životní stezky se ale v mnohém liší. „I dnes nás pojí citová vazba. Čím jsme starší, tím je náš vztah kvalitnější,“ tvrdí Eva Veškrnová. Svého švagra a někdejšího prezidenta Václava Havla si oblíbila. „Venoušek je velmi klidný, nekonfliktní člověk. A taky chodící kronika – ráda si s ním povídám a poslouchám jej,“ říká Veškrnová.
Přestože se jí ozvaly zdravotní problémy, dávala divadlu do poslední chvíle všechno. „Tenkrát se nepoužívaly mikrofony, jako dnes. Zpěvák musel přezpívat šedesát nástrojů v orchestřišti,“ přibližuje nároky povolání. „Hrála jsem v té době samé hlavní role, ale nemívala jsem pro ně alternaci. Nemohla jsem si dovolit žádný výpadek. Pro představení jsem byla prostě nezbytná,“ vypráví Veškrnová.
Maraton představení i osobní život zvládala díky litrům kávy, nedospané noci doháněla v tramvaji cestou do práce. Že by si hektické tempo mohlo vybrat svou daň, si nepřipouštěla. Koncem osmdesátých let se však její zdravotní stav zhoršil natolik, že musela ukončit divadelní kariéru. „Několikrát jsem byla v klinické smrti, lékaři mi dávali jen pár měsíců života. Těsně před revolucí mi přiznali plný invalidní důchod,“ popisuje složité etapy života.
Nejen zdravotní problémy však poznamenaly život Veškrnové. „Podepsaly se na mně také rozvody,“ dodává. Divadlo, kterému obětovala všechen volný čas, ovlivnilo její osobní život. Poprvé se vdala za dirigenta Arnošta Moulíka. Ve druhém manželství se vrátila ke své dětské lásce, výtvarníku Zdeňku Poduškovi. O obou bývalých partnerech hovoří s úctou. „Jsem sebekritická a uvědomuji si chyby,“ říká.
Byl to právě jeden z bývalých manželů, který Evu Veškrnovou seznámil s jejím současným mužem, dietologem Bohumilem Kempnym. „Pamatuji si, jak mě ohromily jeho znalosti o alternativní medicíně. Byl zkrátka chytrý,“ usmívá se. Setkání se jí stalo šťastným osudem. I díky němu se dokázala porvat se svou nemocí a začala novou kapitolu svého života.
Se stejným nasazením, s jakým se věnovala operetě a muzikálu, se pak pustila do propagace zdravého životního stylu. Se smíchem o sobě říká, že je osmadevadesáti procentní vegetariánka. „Na?před jsem maso přestala jíst z donucení. Měla jsem smrt na jazyku. Nakonec jsem si ale odvykla natolik, že mi už nechutná. Zvířata nepojídám, takže na svatbách a podobných hostinách si moc neužiju,“ tvrdí
Dvě knihy
O divadle a zdraví napsala dvě knihy a s manželem v Brně založili poradnu zdravého životního stylu. „Kdo nás potřebuje, ten si nás tam najde,“ usmívá se. Svou neutuchající energií teď povzbuzuje pacienty, kteří bojují s nemocí podobně, jako se s ní naučila bojovat sama. Oklikou se tak vrátila ke svému dětskému snu léčit lidi. „Mezi lékaři, zejména ženami, mám hodně přátel. Tvrdím ale, že lékař musí léčit, uzdravit ale může jenom Bůh,“ říká vážně.
Touha pomáhat ji příležitostně přivede i na jeviště. „Několikrát jsem manželovy přednášky doprovodila koncertem. V televizi jsme léta měli zábavný a naučný pořad, pro veřejnost pořádáme také besedy o zdraví. Pravidelně ale nekoncertuji, i když pacienti si to často žádají. Mé zdraví není ideální. Se sestrou se teď navíc střídáme v péči o maminku a to je časově náročné,“ vysvětluje.
Do divadla už nechodí ani jako divačka. „Strašně mě mrzí, i za mé kolegy, že v Brně zrušili operetu. Měla tu skvělou tradici, stejně jako muzikály. V lásce jsem měla nejen ty slavné, ze zahraničí. Skvělé muzikály u nás psali třeba Lubomír Veteška nebo František Zacharník. To byly hvězdy formátu Karla Svobody,“ vzpomíná.
Svět hudby ji stále přitahuje. Každou sobotu večer mohou posluchači na vlnách Českého rozhlasu Brno naladit pořad Kankán, který vytváří a moderuje. „Připomínám v něm nejslavnější operetní melodie. Někdy v něm také zpívám,“ usmívá se.
Jejím velkým koníčkem je také psaní textů ke starým křesťanským tradicionálům. „Některé z textů se objevily i na mém posledním cédéčku s názvem Ježíši, králi. Říkám, že jsou to písničky pro duši. Píšu je z pocitu trvalé vděčnosti,“ poznamenává.
Modlitba, zdroj síly
Díky tvrdým životním zkušenostem v lecčems přehodnotila svůj žebříček hodnot. „Svět je hrozně těžký. V tomto dramatu věků jsem se ale naučila očekávat jen to nejlepší. Nikdy nemám přesný plán, jasný je jenom cíl. Tím je pro mě království Boží,“ říká dnes. Ve víře nachází rovnováhu a životní nadhled. „Druhý dech vždycky naberu modlitbou. Doslova. Je to, jako bych se nadechla kyslíku, jako bych si dobila baterky. Modlitba je můj zdroj síly,“ říká a na chvíli se odmlčí. „Naučila jsem se od manžela jednu věc. Máš už předem odpuštěno, říká mi vždycky. Pochopila jsem, že bez odpouštění člověk nemůže žít. Nemůže dojít harmonie a klidu,“ přibližuje své životní krédo.
Druhý článek
Eva Veškrnová: Já už vím
„Brzy se stala divadelní hvězdou známou v celé naší zemi. V Národním divadle v Brně vytvořila více než stovku pěveckých i hereckých rolí, vystupovala v mnoha televizních pořadech různých žánrů. Byla ideální představitelka rolí světových muzikálů, všestranně pěvecky, herecky a pohybově nadaná. Suverénně ovládala jeviště i hlediště nejen svou profesionalitou, ale něčím navíc: kouzlem osobnosti a temperamentem, který jí byl jednou provždy darován.“
Takto se psalo v recenzích o zpěvačce, herečce, paní Evě Veškrnové. Byla miláčkem publika a její osobnost zanechala nesmazatelnou stopu ve vývoji českého muzikálového divadla. V současnosti ji mnozí znají jako autorku knih o zdravé výživě a propagátorku zdravého životního stylu. A jak se sama dnes dívá na svůj život?
láska mých dnů.
Já už vím, jak jde čas,
na ramenou že mě nosíš,
ve Tvých stopách smím jít zas.
Zůstaň dál…“
(z nového alba písní)
Miláček publika
„Brzy se stala divadelní hvězdou známou v celé naší zemi. Ve Národním divadle v Brně vytvořila více než stovku pěveckých i hereckých rolí, vystupovala v mnoha televizních pořadech různých žánrů. Byla ideální představitelka rolí světových muzikálů, všestranně pěvecky, herecky a pohybově nadaná. Suverénně ovládala jeviště i hlediště nejen svou profesionalitou, ale něčím navíc: kouzlem osobnosti a temperamentem, který jí byl jednou provždy darován.“ Takto se psalo v recenzích o zpěvačce, herečce, paní Evě Veškrnové. Byla miláčkem publika a její osobnost zanechala nesmazatelnou stopu ve vývoji českého muzikálového divadla. V současnosti ji mnozí znají jako autorku knih o zdravé výživě a propagátorku zdravého životního stylu. A jak se sama dnes dívá na svůj život?
Správné holky
Mám o pět let mladší sestru Dášu a myslím si, že jsme byly správné holky. Naši rodiče se věnovali vedle své profese i umělecké činnosti a jak se říká, ani my s Dášou jsme nepadly daleko od rodinného stromu. Moje dětství nebylo jednoduché – v pěti letech jsem půl roku marodila se srdečním svalem, v 7 letech mi tehdejší „odborníci“ odebrali omylem zdravou ledvinu… Navzdory mé mono ledvině, jež nestojí do dneška za moc, jsem již ve 12 letech veřejně zpívala s rozhlasovým orchestrem, později i v televizních ka- baretech. Po konzervatoři jsem zakotvila v Národním divadle v Brně.
Prožila jsem stovky životů svých muzikálových hrdinek – většinou v hlavních rolích, avšak můj soukromý život mi stále proplouval mezi prsty.
Touha po poznání
Už od mládí jsem v sobě nosila touhu poznat smysl nejen svého života, ale i důvod, proč je okolo nás tolik zla i nemocí, které mne od narození pravidelně sužovaly, proč se špatným lidem daří dobře, proč se lidi nemají stále stejně rádi, proč jsou křivdy, války, katastrofy, smrt…
Hledání odpovědí na tyto otázky jsem neodložila úplně stranou, byla jsem však příliš zapřažena do divadelního vozu. Čas od času jsem si jen „odskočila“ na některou z dalších nepříjemných operací. V roce 1987 řekla náhle moje ledvina: dost! Lékaři mi dávali jen malou naději. Na pokraji života a smrti – prožila jsem i klinickou smrt – moje vnitřní hledání vrcholilo. V tomto čase, na lůžku bolesti a beznaděje, kdy jsem musela ze zdravotních důvodů úplně opustit svoji kariéru, jsem začala číst Knihu knih – Bibli. Objevila jsem, že v ní dal Bůh, náš Stvořitel, napsat vše důležité pro člověka, asi jako když píšete dlouhý upřímný dopis milované osobě. Pomaloučku, krůček za krůčkem jsem zjišťovala, že různá náboženství sice hledají Boha, ale jediný Bůh Bible – Stvořitel a Pán vesmíru, hledá člověka! Z Božího Slova jsem se také dověděla, že kdo prosí, ten dostane, kdo hledá, ten najde a kdo tluče, bude mu otevřeno.
Dotek lásky
Ale uslyší mne Bůh? V tu chvíli padl můj zrak na text Bible: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zaha- lily jeho tvář před vámi, proto neslyší“ (Izajáš 59, 1-2). Poznala jsem, že tato slova se týkají i mne, a že to byly moje hříchy, které mne oddělily od Boha.
V této chvíli jsem prosila Boha o odpuštění, vyznala své hříchy a odevzdala mu celý svůj život. Prožila jsem úžasné očištění a odpuštění, skrze krev Ježíše Krista, Božího Syna, která byla vylita za každého z nás na golgotském kříži.
Nový život
Co teď prožívám? Radost a nádherný pocit vděčnosti! Je úžasné vědět, že jsem se stala Božím dítětem, a že se mohu každý den spolehnout na svého Zachránce – Ježíše. Vím, že mne Bůh zázračně zachoval. Dává mi neustále tolik zdraví, abych mohla být užitečná lidem kolem sebe.
Společně se svým manželem – dietologem Bohumilem Kempným vedeme poradnu zdravého životního stylu NEW START. Pomáháme všem, kteří se na nás obrátí, konzultacemi i formou dopisů. V rámci programu přednášek o zdraví, nazvaném stejně, jako moje kniha „Jeviště života“, účinkuji dál i jako zpěvačka. Zpívám všechny žánry, ale nejraději legendární křesťanské písně. Na svém novém albu „Ježíši, Králi“ jsem se podílela i jako textařka. Mým přáním je, aby mysl i srdce lidí našeho národa se obracely k Bohu, zdroji nekonečné lásky a moudrosti, milosrdného odpuštění i trpělivosti.
Pro člověka dnešní doby není nic neobvyklého, když používá internet, nebo volá z pouště mobilem. Stejně tak je možné navázat okamžité spojení s Bohem modlitbou. Vyzkoušejte to, přátelé!
 |
Sdílejte s přáteli a linkujte jako přátelský web.
Tento web není organizační ani denominační a funguje jako internetová TV, e-book a mp3 knihovna. |
|