Bůh stvořil vesmír, ale kdo stvořil Boha…?

Ptát se, kdo stvořil Stvořitele, je stejné, jako se ptát, proč není koule hranatá, proč mokro není suché nebo proč kočka není pes. Bůh ze samotné definice je nestvořený, nemá počátek. Kdyby ho někdo stvořil, pak by byl pravým stvořitelem, kterého hledáme – ten první, ne ten druhý.

Pokusím se vysvětlit, jak je možné, že Bůh nemá žádný počátek. Bůh nemá počátek, protože slovo „počátek“ nebo „konec“ se vážou na čas. Bůh ale není omezen časem (ani do minulosti ani do budoucnosti), protože on teprve čas (tj. minulost a budoucnost) vytvořil. Minulost a budoucnost se začala počítat teprve tehdy, když byl stvořen vesmír. Jak je možné, že čas tu nebyl „odjakživa“? Čas je veličina, která se dá počítat jedině tehdy, pokud existuje hmota a prostor (tj.vesmír).Jinými slovy, nebudete-li mít zemi a slunce a také prostor, ve kterém se budou pohybovat, nikdy nespočítáte, jak dlouho trvá den nebo rok. Zrovna tak nebude-li v přesýpacích hodinách písek (hmota) a místo (prostor), kam bude písek padat, žádný čas nikdy nezměříte. Zkrátka a dobře – není-li hmota, nejsou hodiny, nejsou-li hodiny, není ani měření času. Jestliže tedy Bůh stvořil hmotu, pak tím stvořil i čas, který pomocí hmoty měříme. Bůh žije ve věčnosti, v dimenzi, kde se čas nepočítá. To znamená, že on vidí minulost, přítomnost i budoucnost v každém okamžiku stejně, jako na časové přímce. I Bible mluví o věčnosti:
„Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože…tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž pominul… (Bible, Ž 90,2.4) My lidé si to ale těžko dovedeme představit, protože nic jiného než čas a hmotu neznáme. Snažit se představit si dimenzi bez času je pro nás stejně marné jako se snažit namalovat něco, co nikdy nikdo neviděl… Schválně, zkuste to. Problém je, že někteří lidé žijí v domnění, že „věda už přece všechno dávno vyřešila“ a v žádného Stvořitele dnes už věřit nemusíme….Mnozí podvědomě věří, že vesmír a hmota tu byly tak nějak vždycky, a proto nemusí řešit otázku, „co bylo před….?“ Pravda je ovšem taková, že všichni vědci ( i ti nevěřící) se dnes shodují v tom, že vesmír má počátek, nebyl tu vždycky. „Něco“ způsobilo, že vesmír začal existovat.
Jedním z důkazů je první a druhý termodynamický zákon, dva základní zákony fyziky.
1.zákon: celkové množství energie ve vesmíru je konstantní.
2.zákon: množství energie ve vesmíru se snižuje

Tyto zákony znamenají, že jestliže si uvařím čaj a nechám ho stát jen tak, jeho teplota (energie) bude klesat, nikdy stoupat. Podobně jako můj čaj, ztrácí svoji energii celý vesmír.Vesmír podle tohoto zákona „chladne“.

Kdyby tu byl vesmír věčně, už dávno by se v něm všechna energie spotřebovala. Už dávno by vesmír úplně „vychladl“. Protože tu ale nějaká nespotřebovaná energie ještě je, znamená to, že vesmír existuje určitou omezenou dobu. Jediným možným závěrem tedy je, že vesmír začal existovat. Vesmír byl inteligentně stvořen. Byl stvořen s velkým množstvím energie, která postupně začala klesat. Všechno ve vesmíru má proto tendenci se postupně rozpadat, ale Bible říká, že jeho Stvořitel zůstává stejný:„Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zestárnou jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou“.(Bible, Žd. 1,10-12 )

Není Bůh spíše něco jako pozitivní energie než skutečná osoba ?

Určitě neexistuje „pámbů“, který sedí na obláčku, opírá se o berlu, má bílé vousy a už je v důchodu. To je nesmysl.Mnoho lidí dnes věří, že Bůh je spíše „něco nad námi“, co nás ovlivňuje. Mají pravdu. Bůh je skutečně vyšší moc, dokonce moc nejvyšší. Tato moc, chcete-li „energie“, naplňuje celý vesmír a ovlivňuje náš život. Bůh je ale zvláštní tím, že on je ještě mnohem víc než energie.

Bůh se dokáže rozhodovat, proto věřím, že je víc než energie. Rozhodl se, že něco stvoří. Energie se rozhodnout neumí. Rozhodnout se dokáže pouze osoba. Energie vyrobená třeba v tepelné elektrárně umí spoustu dobrých věcí. Nemůžeme s ní mít ale žádný vztah. Nemůžeme jí například poděkovat za to, že si můžeme rozsvítit světlo. Energie není schopna nás vnímat. Bůh však ano.

Představte si, že by elektrická energie chtěla, abychom měli lepší život; třeba abychom si mohli rozsvítit světlo nebo si pustit hezkou hudbu. Byl by to zajímavý pocit, žít a vědět, že o mně někdo takto ví.

A právě tak je to s Bohem, o kterém se píše v Bibli. Bůh naplňuje celý vesmír, ale on je tak veliký, že ví dokonce i o mně. Zná moje myšlenky, moje pocity a přání. A protože na světě nežil nikdo takový jako jsem já, Bůh se rozhodl, že stvoří právě mne. Ze stejného důvodu stvořil i tebe. Bůh nás tu chtěl. On nás miluje. Chce, abychom byli šťastní.

Biblické křesťanství jako jediné náboženství učí, že každý člověk bez rozdílu může znát Boha osobně. Může s ním mít důvěrné přátelství. Člověk, který se přátelí s Bohem, se nemusí bát, co mu osud v životě připraví. Nemusí mít strach z budoucnosti, protože poznal, že Bůh ho miluje. Pravé křesťanství není v tom, že člověk má nejlepší náboženské učení, tu nejlepší církev nebo ty nejsprávnější názory. Pravé křesťanství znamená vědět, že Ježíš přijal mě a já jsem přijal Jeho.

Bůh není jenom pozitivní energie. Bible říká, že Bůh je láska. Láska je věc velmi osobní. Věřím tedy, že i Bůh je velmi osobní. Je osobou, není pouze „něčím“ nad námi nebo v nás. Bůh není ani osud, který by striktně určoval náš život. Bůh respektuje, jestli ho ve svém životě mít chceme nebo nechceme.

Bůh se rozhodl, že se každý z nás narodíme. On nás tu chtěl. Bůh nás miluje. Chce, abychom byli šťastni. Proč je tedy na světě spousta lidí, kteří šťastni nejsou? Jak je možné, že existuje spravedlivý a dobrý Bůh a ve světě, který stvořil, je plno utrpení a nespravedlnosti, která zůstává nepotrestána? Jak to, že svět není takový, jaký by měl být? O tom dále.

Není snad pravda, že většina válek se vede ve jménu Boha ?

Většinu válek skutečně způsobují náboženství. Celá staletí touží lidé násilím ostatní přesvědčit, že právě jejich náboženství je to nejlepší. Křižáci bojují proti muslimům, muslimové proti hinduistům, hinduisté proti křesťanům, protestanté proti katolíkům. Všichni se domnívají, že to po nich chce Bůh…

I Ježíš zabíjení ve jménu Boha předpověděl:

„…ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce (Boha) ani mne.

(Bible, J 16,2-3)

Lidé zabíjejí ve jménu Boha proto, že ho osobně nepoznali. Jsou pouze příslušníky masového náboženství. Masové náboženství lidem sice nabídne víru v Boha, není však schopné nabídnout osobní vztah s Bohem. Kdyby ho nabízelo, přestalo by být masovým náboženstvím.

Nejsem proto zastáncem žádného masového náboženství. Tím méně pokud má křesťanskou podobu. Ať jde o katolicismus, protestantismus nebo cokoli jiného. Bůh není příslušníkem nějakého náboženství, i když si to o něm všichni myslí. Muslimové se domnívají, že Bůh je muslim, někteří katolíci věří, že Bůh je dobrý katolík a mnozí protestanté mají představu, že Bůh byl vždycky protestant…

Ježíš se však nenechá natlačit do lidské náboženské škatulky. Jeho slova platí pro všechny stejně. Bible říká, že Boží slovo je „živé a mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho zodpovídat. (Bible, Žd 4,12-13)

Mnozí lidé se rádi za svoje náboženství skryjí, aby mohli vést války ve jménu Boha. Za náboženskými válkami nestojí skutečná víra v Boha. Příčinou náboženských válek a všeho náboženského násilí je docela obyčejná lidská pýcha a nenávist. Náboženství je pak pouze výmluvou, že zlo, které lidé dělají, si z nějakého důvodu přeje Bůh. Náboženská víra je zástěrkou, pod kterou chce člověk svoje zlo skrýt.

Zlo však zůstává zlem, ať už má náboženskou podobu nebo nemá. Ježíš řekl, že není skryto nic, co by jednou nebylo zjeveno. I když se tedy války ve jménu Boha pravděpodobně povedou dál, jednou Bůh jasně zjeví, kdo mu skutečně patřil a kdo víru v Boha pouze zneužíval.

Ježíš kdysi lidem řekl:

„Ne každý, kdo mi říká , Pane, Pane (tzn. ne každý věřící), vejde do království; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. …A tehdy jim prohlásím: ,Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“

(Bible, Mt 7,21-23)

Proč Bůh nezastaví všechno zlo na světě, když je všemohoucí…?

Věřím, že Bůh má moc všechno zlo na světě zastavit. Ví všechno a má schopnost zasáhnout a zneškodnit všechno zlo, které se na zemi děje. Proč to neudělá?

Kdyby měl začít konat spravedlnost, jak mnozí lidé po něm chtějí, musel by potrestat každé zlo, které se stalo - malé i velké. On je dokonale spravedlivý. Zapomínáme, že zlo není jen vyhazovat nemocnice do povětří, vraždit nevinné děti nebo rozpoutávat náboženské války. Zlo je také, když někoho nenávidím. Zlo je, když někdo podvádí svoji ženu. Zlo je, když někdo závidí sousedovi auto. Všichni občas spácháme nějaké zlo. Zlí nejsou jenom kriminálníci. Zlý jsem někdy i já. Bůh nezastaví všechno zlo na světě, protože, až by zničil Hitlera, Stalina, Usámu bin Ládina a všechny teroristy na světě, došlo by nakonec spravedlivě i na ty, co páchají ta menší zla. Postupně by potrestal všechny lidi na zemi. Pak by došlo také na mě a nakonec i na tebe.
Co teď?
Má Bůh zlo trestat nebo nemá? Bůh lidi nechce potrestat, on je miluje. Možná bychom po něm chtěli, aby trestal jenom zlo, které spáchá někdo jiný. To by ale zase nebylo spravedlivé.

Bible říká, že Bůh jednou skutečně spravedlivě zasáhne a zastaví veškeré zlo, které se pod sluncem děje. Aby nás však nezničil úplně všechny, připravil ve své lásce a moudrosti dokonalý způsob, jak by nám mohlo být odpuštěno. Jedno ze známých míst v Bibli nám tento Boží plán záchrany odkrývá: „Neboť Bůh byl v Kristu, když usmiřoval svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“ (Bible, 2. Korintským 5,19)

A na jiném místě se mluví o stejné věci: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Bible, J 3,16)

Bůh to pro nás vymyslel opravdu dobře. Všechno zlo, které jsme my lidé někdy udělali, vložil na člověka, který žádné zlo nikdy nespáchal – na Božího Syna, Ježíše Krista. Ježíš dobrovolně souhlasil s tím, aby všechna tato zla byla připočtena jemu. Souhlasil také, aby na něm byla vykonána spravedlnost. Protože toho zla bylo opravdu hodně, spravedlnost byla vykonána nejkrutější smrtí, jaká tehdy existovala – ukřižováním.

Ježíš byl třetí den po smrti vzkříšen a žije. Každý, kdo v Ježíše uvěří, může proto skrze něho přijít k Bohu – může dostat milost. Přestože zlo spáchal, nebude potrestán, protože Ježíš byl potrestán místo něj. Spravedlnost byla vykonána na Ježíši a proto každý člověk může zakusit, jak ho Bůh miluje! Každý den tuto Boží lásku zakouší tisíce lidí na světě. Je to něco, co dosud nepoznali.

Boží plán záchrany pro člověka je podle Bible skvělý a jednoduchý. Je ale možné, že by k Bohu existovaly ještě jiné cesty než pouze skrze Ježíše? Jak dopadnou lidé, kteří upřímně praktikují jiná náboženství, než je křesťanství…?

Neexistuje snad více cest k Bohu…?

Bůh nemiluje pouze křesťany. On chce, aby měli věčný život všichni lidé. Ať už jsou to křesťané, buddhisté, hinduisté, muslimové nebo třeba lidé nevěřící. Bůh nemá v oblibě příslušníky jednoho náboženství, kterým by chtěl nadržovat a ostatní to mají těžší.

Bible říká, že mezi lidmi není žádného rozdílu. Bůh dokonce neupřednostňuje ani žádnou církev. Před Bohem nemá žádnou výhodu ani katolík ani svědek Jehovův. Bůh je spravedlivý. Musí tedy pro všechny platit stejný metr, stejná kritéria. Proto Bible učí, že existuje pro všechny stejná cesta k Bohu. Proč není možné, aby k Bohu existovalo více cest? Věřím, že by to bylo možné, ale bylo by to nespravedlivé. Kdyby k Bohu vedlo více různých cest, potom by měli cestu k Bohu jedni lehčí a druzí těžší.

Islám například učí, že muslim, aby mohl být spasen, musí se kromě jiných povinností pětkrát denně modlit a nejméně jednou za život vykonat posvátnou cestu do Mekky. Katolík se tak často většinou nemodlí, do Mekky jezdit nemusí a může být spasen také! Další náboženství učí, že člověk musí být hodně dobrým, aby došel spásy. Jiné náboženství tvrdí, že ke spáse stačí, když nebudu ten nejhorší…Kdyby Bůh byl autorem všech náboženství zároveň, nebyl by spravedlivý ke všem stejně! Jak k tomu přijdou ti, kteří mají ve svém náboženství cestu k Bohu těžší? Bůh proto ustanovil, že k němu povede jedna cesta. Je to stejné, jako když v obchodě platí pro všechny jedna cena za zboží. Jak by to vypadalo, kdyby si každý mohl zaplatit podle toho, kolik má zrovna v peněžence? I k Bohu tedy vede pouze jedna cesta.

Ježíš těsně předtím než zemřel za každého člověka, řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci ( Bohu) než skrze mne.“ (Bible, J 14,6). Jedině Ježíš otevírá dveře do Božího království! Jakou cestu k Bohu zvolíme, je pro nás velmi důležité, protože jak Boží slovo říká:

„Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (Bible, 1 J 5,11-12)

To, že je třeba, aby k Bohu existovala pro všechny jedna cesta, zní logicky. Proč ovšem křesťané tvrdí, že to musí být právě Ježíš Kristus? Nemůže tou jedinou skutečnou cestou k Bohu být spíše cesta dobra, které přece člověk může konat třeba i bez náboženství?

Proč jenom Ježíš ?

Není pochyb o tom, že i lidé v jiných náboženstvích hledají Boha a chtějí konat dobro.Problém je ale ten, že tito lidé nemají nikoho, kdo by zaplatil za jejich hříchy. Bible říká, že každý, kdo zhřešil, má před Bohem dluh. Snad všechna náboženství se shodují v tom, že pokud tento dluh nebude splacen, člověk nemůže vejít do Božího království. Proto zároveň každé náboženství nabízí způsob, jak tento dluh splatit. Jsou to většinou různá pravidla a zákony, které je nutné dodržovat, aby se člověk vykoupil. Jinými slovy, člověk musí konat dobro, aby tím očistil spáchané zlo. Některá náboženství k dobrým skutkům přidávají ještě utrpení, které musí člověk podstoupit, aby byl očištěn. Taková náboženství se mýlí.

Člověk, i kdyby se sebevíc snažil, není dostatečně dobrý na to, aby uspokojil spravedlnost dokonalého Boha. Dluh, který u něj máme, je příliš vysoký na to, abychom jej splatili svými dobrými skutky. V životě to není tak, že čím více zákonů si stanovíme, tím lepšími lidmi budeme. Realitou je, že čím více je náboženských příkazů, tím více máme tendenci tyto příkazy porušovat. Dluh u Boha pak zůstává pořád stejný nebo ještě narůstá.Je to stejné, jako bych někomu dlužil 50 000 Kč. S velikým úsilím bych vrátil 1 000 Kč, ale během doby, než bych je našetřil, bych se u stejného člověka zadlužil o dalších 5 000 Kč ! Člověk není schopen svůj dluh u Boha splatit dobrým životem, protože v životě uděláme víc zla, než si sami dovedeme přiznat. To je důvod, proč každý člověk potřebuje Krista. Ježíš svojí smrtí na kříži splatil celý dluh, který u Boha máme. Byl dokonale čistý. Vzal na sebe naši vinu a každému člověku nabízí výměnou svoji nevinu. Lidé, kteří si tuto nevinu od něho vírou vezmou, budou jednou před Bohem nevinní. Nemusí se celý život snažit vykoupit. Oni už vykoupeni jsou! Ježíš za ně zaplatil plnou cenu svojí krví:

„Víte přece, že jste…nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ (Bible, 1 Pt 1,18)

Protože Ježíš byl dokonale čistý, jedině jeho krev dokáže úplně očistit naši špatnost. Snaha o dobrý život v různých náboženstvích možná zakryje zlo navenek. Když si na špinavou košili navléknu čistou, neznamená to, že už na sobě nemám tu špinavou. Pouze jsem špínu trochu zakryl. Před lidmi. Před Bohem se však špína zakrýt nedá. Tu je potřeba úplně odstranit, vymazat. Proto věřím, že dobrý život ke spasení nestačí. Ke spasení je potřeba Spasitel Ježíš.

Smyslem opravdového křesťanství není snaha o vykoupení dodržováním náboženských pravidel. Tak je to ve všech ostatních náboženstvích. Smyslem křesťanství je milovat vzkříšeného Ježíše Krista, který mě vykoupil. Přijmout ho za svého Spasitele. Přátelit se s ním, důvěřovat mu. Nic víc, nic míň. Ten, kdo věří v Ježíše, nemusí pro své vykoupení dělat vůbec nic. Ježíš ze své lásky vydobyl svojí smrtí na kříži vykoupení za něj. Je to stejné, jako když se někdo topí. Jestliže je nablízku zachránce, který tonoucího umí vytáhnout, nemusí pro svoji záchranu dělat vůbec nic. Stačí se nechat zachránit. Stejně tak je to v biblickém křesťanství.

Bible říká, že se před Bohem „topíme“ v dluzích. Jedině Ježíš svojí smrtí na kříži je schopen naše dluhy zaplatit. Kdokoli má ve svém srdci Ježíše Krista, bude mít svůj dluh zaplacen. Kdo Ježíše ve svém životě nemá, potom nemá nikoho, kdo by jeho dluh u Boha vyrovnal. Proto je Ježíš jediným řešením lidského hříchu. Snažit se praktikovat kterékoli náboženství, je stejné, jako začít házet rukama, když se topím. Navázat vztah se samotným zachráncem (Ježíšem), znamená být skutečně zachráněn. Ježíš zadarmo nabízí vykoupení každému člověku, který v něho uvěří. Chce za každého zaplatit jeho dluh u Boha. On je jediný, kdo to může udělat. Co bude ale s těmi, kteří o Ježíši Kristu nikdy neslyšeli a nemohli v něj ani uvěřit? Budou odsouzeni?

Jak je to s těmi, kteří o Bohu a o Ježíši Kristu nikdy neslyšeli ?

Je-li něco v Bibli opravdu zdůrazňováno, pak je to Boží spravedlnost. Bůh je spravedlivý. Jestliže spravedlivý není, nemusíme ho jako Boha uctívat. Nebyl by o nic lepší než člověk. Co se mi ale na Ježíši líbí nejvíce, je právě jeho spravedlnost. Ježíš se dává poznat všem lidem – dobrým i zlým, hezkým i ošklivým, oblíbeným i neoblíbeným, bohatým i chudým, vzdělaným i nevzdělaným, mužům i ženám, Rómům i skinheadům…Ježíš dokonce miluje a přijímá lidi, kteří ho odmítají.

Bible na jednom místě naznačuje, jak je to s těmi, kteří zprávu o Ježíši Kristu dosud neslyšeli. Toto místo se nachází v Římanům, 1,19-20: „ …protože to, co lze o Bohu poznat, je jim (lidem) zřejmé; Bůh jim to zjevil (ukázal). Jeho věčnou moc a božství, ačkoliv jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Každý člověk tedy může přemýšlet o jeho díle, takže je bez výmluvy, že by nemohl dojít k poznání Boha.A protože Bůh vidí do našich srdcí a zná naše přemýšlení, dokáže, aniž by jakkoli popřel naše svobodné rozhodnutí, předem určit, kteří lidé jeho nabídku věčného života přijmou a kteří ji odmítnou.

Udělá tedy všechno proto, aby se lidé, kteří chtějí v Ježíše Krista uvěřit, o něm nějakým způsobem také dozvěděli. Nejčastěji si používá svědectví jiného křesťana, byť to v některých případech může být velmi náročné a nepříjemné. Bůh vyhledá každého, i v australské buši, o kom ví, že uvěří. Lidé proto nemohou o věčný život přijít. Bůh má moc umístit tyto lidi do takového prostředí, kde v optimálním čase o Ježíši uslyší.

Jsou země, kde je přísný zákaz mluvit k lidem o víře v Krista. Protože však Bůh není omezen žádným politickým systémem, častokrát se právě v těchto zemích šíří zpráva o Ježíši Kristu nejrychleji. Existují dokonce mnohá svědectví o tom, kdy lidé v těchto zemích přišli k víře v Ježíše díky nadpřirozenému Božímu zásahu do jejich života. Někteří měli vidění Ježíše na kříži, další Ježíše poznali skrze čtení Bible, jiným byla nadpřirozeně zjevena adresa některého z podzemních křesťanů!

Neumím si představit, že by po tom všem, co Ježíš pro naše spasení podstoupil, nakonec zahynul někdo jenom proto, že se narodil tam, kde neměl…Věřím, že pokud existuje někdo, kdo si opravdu přeje, aby každý člověk mohl být v nebi, pak je to Bůh. On měl moc stát se člověkem a trpět za každého. On má také moc způsobit, aby se zpráva o jeho vykoupení dostala ke všem, kteří ji chtějí slyšet. Bible slibuje, že Boha pozná každý, kdo po něm upřímně touží, kdo jej hledá:„Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým srdcem. Dám se vám nalézt…(Bible Jr 29,3). Toto zaslíbení platí pro všechny lidi. Ať už bydlí v milionovém New Yorku nebo třeba v poušti Gobi. O jeho pravdivosti svědčí příběhy miliónů lidí, kteří poznali, co to znamená pozvat Ježíše Krista do svého života jako Pána a Spasitele.

Jak mohu Ježíše poznat osobně ?

Křesťanství není pouze náboženské učení, kterému člověk uvěří. Křesťanem se člověk nestává tak, že se na začátku života nechá v církvi pokřtít a na konci života v církvi pohřbít. Křesťanství nespočívá ani v chození do kostela, ani v církevních obřadech nebo v odříkávání naučených modliteb. Jak už jsme si dříve naznačili, pravé křesťanství je poznat Ježíše osobně, na vlastní kůži, svěřit mu celý svůj život. Když řekneme „svěřit Bohu svůj život“, neznamená to, že se člověk musí stát farářem nebo vstoupit do kláštera. Vydat život Ježíši ani neznamená, že musím prodat celý svůj majetek a nastoupit cestu chudoby a askeze. To jsou všechno mýty, které tvrdí, že víra není pro normálního člověka. Stát se křesťanem znamená zakusit Boží lásku, rozhodnout se začít znovu, společně s Ježíšem. Bible tuto nadpřirozenou proměnu v člověku nazývá znovuzrozením. Je mnoho věřících lidí, ale jen málokdo z nich znovuzrození (obrácení) opravdu prožil. Ježíš považuje znovuzrození pro člověka za životně důležité. Bible popisuje příběh, který význam znovuzrození odhaluje: Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení (zázraky), která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Bible, J 3,1-3) Jakoby Nikodém Ježíši říkal: „Podívej, jsem také křesťan. Věřím, že jsi přišel od Boha, věřím v zázraky, které děláš. V životě mi jde o dobré věci, jsem věřící – tak, co by mi prosím tě ještě scházelo?“ Jediné, ale to nejdůležitější, co neměl, bylo znovuzrození. Jak prožít znovuzrození? Znovuzrození (obrácení) vyžaduje osobní a konkrétní rozhodnutí každého člověka.

1. Nejprve musím přiznat, že to je právě můj hříšný způsob života, který mě odděluje od Boha. Milost může dostat pouze člověk, který přiznal, že se něčeho skutečně dopustil. Pokud svoji vinu odmítám uznat, není na světě soudce, který by mi milost mohl udělit. Není možné odpustit někomu, kdo po odpuštění netouží. Stejně tak je to v našem vztahu k Bohu. Teprve tehdy, když jsme ochotni uznat, že žijeme odděleni od Boha a že vina je na naší straně, můžeme prožít, jaké to je, když nám Bůh odpustí. Samotné uznání, že jsem hříšný, ale k znovuzrození nestačí.

2. Musím uvěřit, že to byly právě moje hříchy, kvůli kterým Ježíš zemřel. Ježíš nezemřel pouze za „lidstvo“. Ježíš zemřel i za tebe. Bible říká, že to byly právě naše nepravosti, kvůli kterým Ježíš trpěl. Za jeho smrt nemohou Židé ani Římané, tu zavinil hřích každého člověka na zemi, bez rozdílu. Už prorok Izajáš 700 let před Kristem předpověděl důvod jeho smrti: „…domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán (probodnut) pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. (Bible, Iz 53,4-5)

3. Musím Ježíše vyznat svými ústy jako svého Pána. Mnoho lidí je ochotno přiznat, že jsou hříšní, někteří dokonce věří, že Ježíš zemřel za jejich hříchy. Přesto nejsou znovuzrození, pokud nikdy nevyznali Ježíše jako svého Pána: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. (Bible, Ř 10,9) Člověk musí osobně požádat Boha o odpuštění. Nestačí ani v dobrém úmyslu prosit o odpuštění kohokoli v církvi. Boží slovo jasně říká, že je pouze jeden prostředník mezi Bohem a člověkem: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (Bible, 1 Tm 2,5-6)

Má to logiku. Odpustit mi přece může pouze ten, kterému jsem něco udělal…! Znovuzrození vyžaduje jistou dávku pokory a upřímnosti k sobě samému. Je to nejdůležitější rozhodnutí v životě. Určuje, kde budeme trávit věčnost, zda s Bohem nebo bez Boha. Člověk buď znovuzrozen je, anebo není. Neexistuje žádné poloobrácení. Stejně jako nemůžeme říct, že žena je trochu těhotná. Buď v ní nový život je nebo není. Následující modlitba pomůže najít vhodná slova každému, kdo chce vyznat svými ústy Ježíše jako Pána a Spasitele:

„Drahý Bože, přicházím k Tobě ve jménu Tvého Syna Ježíše. Vím, že On je jediná cesta k Tobě a vím, že pouze On nesl mé hříchy a problémy. Bože Otče, nyní vyznávám Ježíše jako svého Pána a Spasitele a dávám Ti celý svůj život do rukou. Ježíši prosím Tě odpust mi moje vinny a očisti mne svou krví. Vstup do mého života. Děkuji Ti, že jsi za mě zemřel na kříži a že teď můžu patřit do Boží rodiny . Jsem Boží dítě. Věřím, že jsem teď v srdci novým člověkem a že se to již nikdy nezmění. Děkuji Ti za to, Otče. Amen.“

Tak tedy křesťan, který věří, že mu Bůh odpustil, může i vraždit… ?

Rozhodně ne. Otázka je stejná, jako bychom se zeptali: „Tak tedy člověk, kterého právě vytáhli z bažiny, když se topil, může do bažiny znovu skočit…?“ Na zemi sotva existuje člověk, který se někdy skutečně topil a hned poté, co ho zachránili, to chtěl zkusit znovu…

Jak je potom možné, že někteří věřící se vyzpovídají a klidně si jdou hřešit dál? Pokud jdou s klidným svědomím hřešit dál, pak ještě neprožili, co znamená skutečné odpuštění. Vyznávání hříchů je pro ně pouze mrtvá náboženská forma, kterou se od někoho naučili praktikovat. Zřejmě to vůbec nemyslí vážně. Bůh se takové hry nikdy nezúčastňuje. Ježíš jedná pouze s lidmi, kteří to s ním myslí skutečně vážně.

Naopak člověk, který na vlastní kůži zažil, co to znamená topit se, si většinou dá velký pozor, aby se to už nikdy nemuselo opakovat. Stejně tak ten, kdo skutečně poznal, jak nepříjemné jsou následky hříchu a jak příjemné je žít s Ježíšem, touží dělat věci, které se Bohu líbí! Kdo na vlastní kůži okusil život bez Ježíše i život s Ježíšem, může srovnávat. Nemá zájem se vracet zpět. Neznamená to, že hned od obrácení je dokonalým člověkem. Znamená to, že už páchat zlo ve svém životě nechce.

Proč přesto existuje na světě mnoho nemorálních věřících? Je to proto, že ne všichni věřící prožili opravdové znovuzrození. Ne všichni lidé, kteří jsou nábožensky založení, osobně poznali Pána Ježíše. Ne všichni věřící se k Bohu obrátili. Často je pro ně víra pouze dobrý „zvyk“, který se v rodině traduje z generace na generaci. Ne všichni „křesťané“ na vlastní kůži zakusili Boží moc, která dokáže proměnit srdce člověka. Proto nemají ani motivaci žít čistým životem tak, aby se Bohu ve všem líbili. Kdokoli se však s Ježíšem osobně setká a nechá ho vstoupit do svého života, nikdy nezůstane stejným člověkem. Bůh ho svojí mocí promění natolik, že si toho všimnou i ostatní. Je možné od Boha odpadnout, i když ho člověk skutečně poznal? Je to možné a stává se to. Člověk má svobodnou vůli, i když věří, a proto má svobodu od Boha odejít.

Bůh je velmi trpělivý a mnoho lidem odpouští. Boží milost ale není oprávněním páchat znovu tytéž špatné věci. Bylo by to stejně nesmyslné, jako bychom řekli: „Teď mám košili pěkně čistou, takže si ji mohu konečně pořádně zašpinit…!“ Ježíš je spravedlivý a vidí přímo do srdce člověka. Proto jednou bude soudit každého, kdo dělal nějaké zlo. Ať už byl věřící nebo nevěřící. Jak už jsme si dříve řekli, před Bohem nemá nikdo žádné výhody. Jeho soud bude platit pro všechny, stejně jako je všem přístupná jeho milost a odpuštění.

Cožpak člověk nemůže žít spokojeným životem i bez náboženství… ?

Je mnoho lidí, kteří jsou spokojeni i bez víry. Dokonce jsou lidé, kteří skvěle dodržují morální zásady a nepotřebují k tomu žádné náboženství. Na druhou stranu žijí také lidé, kteří z pohledu Bible dělají mnoho hříchů, ale ani ti často nevypadají nijak zoufale. Jsou v životě spokojeni. K čemu je tedy potom víra v Ježíše, když člověk může docela dobře žít i bez něj ?

Skutečně existují lidé, kteří jsou spokojeni i bez víry. Určitě ale nejsou spokojeni bez Boha. V Bibli se píše, že spokojenost a štěstí dává Bůh a dává tyto věci nejen lidem věřícím, ale i lidem nevěřícím. Věci jako bohatství, úspěch, zdraví a radost jsou dary od Stvořitele. Protože Bůh nedělá žádné rozdíly mezi lidmi, dostávají tyto dary i ti, kteří v žádného Boha nevěří.

Někteří nevěřící lidé tedy jsou spokojeni ne proto, že Bůh neexistuje, ale právě proto, že existuje. Bible říká, že : „Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít tak, jak chtěly, avšak nepřestával dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí." (Bible, Sk 14,16-17)

Bůh lidem dává dobré a příjemné věci, protože se jim chce dát poznat. Spokojenost, kterou zažívají lidé bez víry je ale jenom náznakem opravdové spokojenosti, která plyne ze vztahu s Bohem! Mnozí křesťané, kteří v Ježíše uvěřili jako velice šťastní a spokojení, dnes vyznávají, že prožívají život v dimenzi, kterou předtím ještě nezažili.

Spokojenost nevěřících lidí je jako vůně dobrého jídla. Bůh tuto vůni na svět vypouští, aby lidem naznačil, že je tu něco velmi dobrého k jídlu. Chce nám ukázat, že se můžeme nasytit ve vztahu s Ním.

Někteří lidé se kochají pouze touto „vůní“ života a domnívají se, že je to celé štěstí, které existuje. Bůh jim chce ale dát mnohem víc, než co dosud poznali. Ježíš nenabízí pouze nudné náboženství, které člověka připraví o všechny radosti života. Naopak, On je zdrojem všech příjemných věcí a zdarma dává i to nejcennější – osobní přátelství s Ním.

Člověk, který má od Boha pouze životní radovánky je spokojený jen na 50%. Pravé štěstí spočívá v tom, když se člověk dokáže před Bohem v srdci sklonit a pozvat ho do svého života. Vrcholem radosti není sex ani dovolená na Bahamách – i když i to jsou hezké věci…! Mnoho lidí dnes zakouší, že vrcholem radosti je být s Bohem! Poznat jeho lásku a vnímat jeho blízkost. Být si jist tím, že Ježíš zemřel i za mě a vědět, jaký má můj život vlastně smysl. Spokojenost, která neplyne ze vztahu s Bohem, může být někdy také velmi pomíjivá. I slavný král Šalomoun, který si mohl dovolit všechny požitky, jaké svět nabízel, proto na konci svého života napsal:

„Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého mládí, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbeni.“ (Bible, Kaz 1,2)

Nemůže být člověk křesťanem, aniž by vstupoval do církve ?

Jak už jsme si řekli dříve, člověk se nestává křesťanem tím, že vstoupí do kterékoli církve. Pravé křesťanství spočívá v osobním vztahu s Ježíšem Kristem, nikoli v členství v církvi. Není v silách žádné církve, aby z někoho udělala křesťana. Každý člověk se bude zodpovídat sám za sebe a potřebuje mít svůj vlastní vztah s Bohem.

Osobní vztah s Bohem je tedy možné mít i bez církve. Pokud ale tento vztah s Bohem najdeme, je mnohem lépe, když mezi našimi přáteli budou i lidé, kteří poznali Ježíše stejně jako my. Každý křesťan potřebuje společenství věřících, aby jeho víra v Ježíše rostla. Skutečná církev není náboženská instituce, která pouze o něčem rozhoduje. Pravá církev jsou lidé, kteří Ježíše milují a chtějí ho následovat.

Přemýšlet o tom, jestli je možné věřit v Ježíše i bez společenství křesťanů, je stejné jako přemýšlet o tom, jestli malé dítě může žít bez rodiny nebo ne. I dítě je možné poslat do dětského domova a nezemře na to. Mnohem lépe ale je, když dítě bude mít svoji vlastní rodinu.

Stejně tak člověk, který uvěřil v Ježíše a zažil nové narození z Boha, může nějak se svojí vírou přežívat o samotě. Mnohem lépe ale pro něj je, když najde svoji „rodinu“ mezi ostatními křesťany:

„Lépe je dvěma než jednomu. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl…“ ( Bible, Kazatel 4,9-12)

Nejenže všichni občas potřebujeme druhé, ale oni mohou potřebovat někdy i nás. Proto Bůh chce, aby každý, kdo uvěří v Ježíše, našel společenství křesťanů, kde se bude cítit dobře a kde si ho Bůh bude moci použít.

Důvodem, proč někteří lidé církve odmítají, může být i fakt, že měli dosud s církvemi spíše negativní zkušenosti. Je důležité vědět, že jsou církve, kde se lidé cítí špatně, ale jsou také církve, kam lidé chodí s nadšením! V České republice není zatím mnoho dobrých církví, někteří lidé si myslí, že církev je pouze to, s čím se doposud setkali. Existují ale také církve, které mají lidem co nabídnout. V takových církvích Bůh lidi opravdu mění k lepšímu, tam se i dnes dějí zázraky a lidé v nich prožívají radost a pokoj.

Není nic špatného na tom, pokud člověk opustí církev, kde to nefunguje a najde si společenství, kde se mu bude líbit. Asi nikdo nebude chodit na oběd do restaurace, kde prodávají zkažené jídlo nebo dokonce, kde už se nevaří vůbec. Přesto někteří lidé léta chodí do církví, které jim už nemají „k jídlu“ co nabídnout… Není cílem této brožury určovat, která církev je špatná a která dobrá. To ať každý posoudí sám. Je ale důležité vědět, že každý někoho následujeme, ať už jsme věřící nebo nevěřící. Ježíš řekl, že „pokud slepý vede slepého, oba padnou do jámy“ (Bible, Mt 15,14). Je-li církev slepá, budou slepí i její členové. Bude-li některá církev vědět, kam jde, budou to ve svém životě vědět i ti, kteří do ní patří.

Pokud někdo poznal Ježíše, našel dobrého Pána. Každý křesťan si potřebuje najít i dobrou církev, kvalitní společenství ostatních křesťanů. Tak jeho víra poroste co nejrychleji. Jak je ale možné, že existuje více církví, když je pouze jeden Bůh…?

Když Bůh je jeden, proč není jenom jedna církev…?

Ve skutečnosti na světě vždycky existovala a bude existovat pouze jedna pravá církev. Když Ježíš mluví o církvi, nikdy neříká „moje římskokatolická církev, moje evangelická církev, moje pravoslavná církev nebo moji věrní adventisté“…Vždycky mluví pouze o „církvi“. Pravá církev proto není určitá náboženská organizace, ke které se člověk hlásí. Pravá církev jsou lidé, kteří vejdou do Božího království. Ježíš nezaložil církve, ale svou církev. To jsou jednotliví lidé, kteří ho milují a následují. Bůh nemá na zemi vyvolenou organizaci, ale jednotlivce:

„Pevný Boží základ trvá a nese nápis, Pán zná ty, kdo jsou jeho a, ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně.“ (Bible, 2 Tim 2,19)

Jediná pravá církev jsou lidé, ke kterým se Bůh zná. To jsou lidé, kteří prožili znovuzrození, o kterém jsme mluvili v jedné z předchozích kapitol. Ti mají občanství v nebi. Žádná jiná skutečná Boží církev neexistuje. Ježíš lidi učil, že bude jednou zjeveno, kdo mu patřil a kdo ne. Boží myšlení je odlišné od myšlení člověka. Proto se jednou ukáže, že někteří lidé, kteří byli považováni za křesťany, k Božímu lidu patřit nakonec nebudou a naopak do Božího království vejdou lidé, o kterých by si to nikdo nepomyslel. Možná bude jednou zajímavé vidět, jak Ježíš ty, kteří byli ve své době považováni za „ďáblovy zaprodance“, pozve do svého království, a naopak některé „služebníky Boží“ odmítne.

Málokdo například ví, že mnozí vědci, kteří byli středověkou církví „pro svoje bludy“ pronásledováni, byli nadšenými následovníky Ježíše Krista. Tito lidé zůstali součástí pravé Kristovy církve, i když byli tehdy z oficiální „církve“ vyloučeni. Pravá Kristova církev tedy nemusí být na první pohled viditelná, Bůh ale přesně ví, kdo k ní patří a kdo ne. V Bibli je psáno, že před Bohem existuje kniha života, kde jsou jména lidí, kteří patří Ježíši Kristu a kteří vejdou do Božího království. Před Bohem tedy existuje a vždy existovala pouze jedna skutečná církev. Jak je to tedy potom z církvemi s mnoha nejrůznějšími názvy a učením? Věřím, že tyto církve více nebo méně sdružují jednotlivce, kteří patří do té pravé Kristovy církve, která bude zjevena až před Bohem. To znamená, že v každé církvi mohou být lidé, kteří Ježíše poznali a milují ho. V každé církvi ale jsou také lidé, kteří jsou křesťany pouze formálně. Jejich jména mohou být celý život zapsána kdesi v církevní kartotéce, před Bohem ale zapsána nejsou. Církve mohou proto sloužit pouze jako společenství, kde jsou lidé povzbuzeni a vyučeni ve víře v Boha. Žádná církev však nemá moc spasit ani zatratit.

Jaké je v církvích procento opravdových křesťanů? To záleží na kvalitě církve. Mohou existovat společenství, kde bude většina lidí skutečně patřit Ježíši, budou ale také existovat církve, kde tomu bude naopak. Jak rozeznat, která církev je zdravá a dobrá, o tom v následující kapitole.

Která církev je ta správná ?

Mnoho lidí si klade otázku, jak se vyznat v množství církví, které existují. Lidé by chtěli vědět jak správně rozeznat, která církev je dobrá, která je méně dobrá a která může být někdy i nebezpečná. Než si některé principy kvalitní církve pojmenujeme, je důležité pochopit, že Bůh není zodpovědný za chyby žádného člověka ani žádné církve. Bůh dal každé církvi a všem lidem svobodnou volbu, aby si vybrali, budou-li žít podle Božího slova nebo ne. Kdybychom tuto svobodnou volbu neměli, byli bychom pouze naprogramovaní roboti, kteří nemohou jinak než Boha poslouchat. Jestliže jsou na světě i falešné, špatné církve, není to důkaz, že Bůh neexistuje. Je to důkaz o tom, že každý člověk dostal od Boha svobodu dělat, jak myslí. Kdybychom svobodu neměli, nebylo by na tom nic dobrého. Pojďme se tedy podívat na některé vlastnosti, které by každá kvalitní, zdravá církev (společenství) měla mít.

1. Kvalitní církev nemá pocit výlučnosti. Tvrdí-li o sobě kterákoli náboženská skupina, že právě ona je ta jediná a pravá, pak se s největší pravděpodobností přinejmenším mýlí i v dalších věcech. Odborníci zabývající se výzkumem sekt, tvrdí, že právě pocit výlučnosti je jedním z charakteristických znaků sekty. Dobrá církev si neklade patent na pravdu. Není to o tom, že nutně musí souhlasit se všemi názory. Znamená to, že je taková církev připravená otevřeně diskutovat a připustit, že se v některých věcech může docela klidně mýlit. Jedině tento postoj nás ochrání, abychom nesešli na scestí, protože pýcha předchází pád, jak tvrdí biblické přísloví.

2. V kvalitní církvi se lidé mění k lepšímu. Ježíš řekl, že „strom se pozná po ovoci. Je-li strom špatný, je špatné i jeho ovoce. Je-li strom dobrý, dává dobré ovoce.“ (Bible, Mt 12,33) Stejně tak je to s církvemi. Kvalita církve se pozná podle životů jejích členů- Jestliže je v některé církvi většina lidí, na kterých je vidět opravdová proměna k lepšímu,pak je to dobrá a zdravá církev. Pokud ale církev na lidi pozitivní a dobrý vliv nemá, není to kvalitní církev.

3.Kvalitní církev je založena pouze na Bibli. Dalo by se namítnout, že na Bibli jsou přece založeny všechny církve…Je pravda, že všechny církve Bibli používají. Ne všechny církve ovšem věcem, které jsou v Bibli obsaženy, opravdu věří. Některé z nich také k Bibli přidávají další svoje předpisy a příkazy, které už v Bibli nenajdeme. Takové předpisy se mohou týkat jídla, pití, oblečení a dalších nepodstatných věcí. V některých církvích má také církevní výklad Bible stejnou váhu jako Bible samotná. Jak už jsem si řekli dříve, Bůh není zodpovědný za chyby člověka. Není ani zodpovědný za to, jestliže někdo jeho slovo překrucuje. K Bibli často přidávají další příkazy lidé, jejichž víra je pouze navenek, nikoli uvnitř, jak Ježíš řekl: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ (Bible,Mt 15,8-9)

4. Kvalitní církev nemá žádné „vyvolené“ jedince. Samozřejmě, že Bůh určil jednotlivce, kteří církev povedou a budou ji svojí osobností a charismatem pozitivně ovlivňovat. To ale neznamená, že jsou něčím zvláštním oproti „obyčejným“ členům. V dobré církvi lidé cítí, že mají všichni před Bohem stejnou hodnotu. Každý tam může najít své místo a způsob jak sloužit Bohu. V dobré církvi panuje dobrá atmosféra. Neznamená to, že jsou všichni dokonalí. Znamená to, že všichni lidé tam mohou nalézt lásku a přijetí. Ježíšova církev v té pravé podobě funguje na mnoha místech dodnes. Je skvělá věc být součástí Ježíšovy církve. Je skvělé najít Ježíše samotného.

Narovinu!

Narovinu ti chci říct, že víra v Ježíše není souhrnem argumentů „pro a proti“.. Život s Ježíšem je mnohem víc! Křesťanství totiž nespočívá ve slovech, ale v moci. Existuje zvláštní moc, která se skrývá za jménem Ježíše z Nazareta. Ježíš dává moc zažít úplně znovu nový život. Bibli říká, že kdokoli vyzná Pána Ježíše svými ústy, bude zachráněn.

Narovinu ti chci říct, že to skutečně funguje! Zažil jsem to i já na vlastní kůži. Můžeme mít mnoho argumentů proti Bibli. Bible ale opravdu funguje! Lidé, kteří uvěřili v Ježíše, ať už jsou kdekoli, zakouší radikální změnu svého života. Nacházejí novou naději, cíl a co víc, v Ježíši Kristu nacházejí nejlepšího Přítele a Pána. Ve Spojených státech nedávno chtěli uspořádat v televizi debatu s názvem „Agnosticismus versus křesťanství“ (pozn. agnosticismus je filosofický směr, který popírá, že je možné nalézt pravdu o Bohu). Pozvali Dr. Harry Ironesideho, aby obhajoval křesťanství. Ten souhlasil s jednou podmínkou: agnostik, který s ním bude debatovat, má dokázat, že stojí za to agnosticismus obhajovat. Vyzval svého soupeře agnostika, aby s sebou přivedl jednoho muže, který měl zničený život (alkoholika, zločince apod.) a jednu ženu, která žila degradovaným životem (např. prostitutku). Na nich měl ukázat, že tito dva lidé byli úplně změněni k lepšímu tím, že uvěřili v agnosticismus.. Dr. Ironside se zavázal, že k debatě přivede 100 mužů a žen, kteří byli radikálně změněni tím, že uvěřili v Ježíše Krista, kterého agnosticismus popírá. Soupeř agnostik nakonec debatu odvolal…

Narovinu ti chci říct, že není nic lepšího než milovat Ježíše a užívat si života! Věřím v Ježíše několik let. Zažil jsem život i bez něj. Není na světě nic, co by mě vnitřně naplňovalo víc než ON. Toužíš-li po něčem víc, než je pouze nudný život, pozvi Ježíše do svého srdce. Dovol Ježíši, aby byl v každé oblasti tvého života. Můžeš se do Něj zamilovat stejně, jako se kluk zamiluje do holky. Choď s Ním úplně všude. Kup si nějakou dobrou Bibli, Bůh bude mluvit přímo k tobě osobně právě skrze ni! Zažiješ věci, o kterých se ti zatím ani nesnilo.. Najdi si živou církev, která má ve svém „programu“ Ježíše na prvním místě a JDI DO TOHO ! Pravý život je teprve před námi…

napsal Radek Vranča